Devátého března

Milan Antoš

Devátého března

Děti na zadní sedačce spaly. Usnuly hned, jak jsme vyjeli směrem na Prahu, stejně jako je přemohla únava předtím na tvrdých lavicích na chodbě. Přes všechno, čeho byly posledních pár hodin svědky a vlastně i přímými účastníky, oddychovaly klidně, každý opřený o jedny dveře.

V proudu myšlenek, který mi ubíhal hlavou skoro stejně jako krajnice ústecké dálnice, mi najednou došlo, že s sebou nemají nic než oblečení, v němž mi je posadili do auta.

Nemají nic na převlečení.

Nemají hračky.

Nemají se čím zabavit.

Nemají věci do školy.

Nemají si ani čím vyčistit zuby.

Tak, jak byly, když vyskočily mámě z auta a vydaly se hledat policii, tak jsem je dostal. Vezl jsem si je domů šťastný, že jsou se mnou, ale v obavách, co bude. Co nás čeká už za pár hodin a co jen tak neskončí.

Kristýnce bylo dvanáct, Milanovi osm. To on vzal za kliku a utíkal pryč poté, co jim máma v hádce řekla, ať vypadnou. Holka už měla větší rozum, chápala, že z toho může být průšvih, ale taky se sebrala a běžela za ním.

Bylo devátého března 2009. Po poledni jsem jel z chaty z Krkonoš a děti volaly, jestli bych se za nimi zastavil. Občas jsme to tak dělávali, když s nimi moje bývalá žena zmizela do Litoměřic. Vídali jsme se, aniž by o tom věděl někdo další. Tentokrát jsem tedy ani nezajížděl do Prahy a pokračoval rovnou za nimi. Po škole jsme vyrazili na procházku a stihli se vrátit, než si je máma vyzvedla. To už jsem byl zase na cestě domů.

U poslední pumpy před Prahou znovu zazvonil telefon.

„Tati? Utekli jsme od mámy, sedíme na policii České republiky.“

Cože? Nevěděl jsem kde, proč, co… Jen mi bylo jasné, že to je vážné. Podjel jsem dálnici a těch sedmdesát kilometrů jsem okamžitě vyrazil nazpátek. Cestou jsem se z dětí snažil dostat, co se děje a kde přesně jsou, abych je vůbec našel.

Seděly na služebně, kde nahlásily, že na ně máma byla ošklivá a že chtějí k tátovi. Další asi čtyři hodiny, celý večer, jsme se sociálkou a bývalou ženou řešili, co dál. Ona děti ani nechtěla vidět, nepochybovala, že se k ní vrátí.

Nevrátily. Nakonec jsem dostal svolení s nimi odjet.

Všechny budoucí události, bublající pod povrchem, definitivně spustil jeden neopatrný pohyb.

Pohyb pilou.

Ve volnu o reprepauze na podzim 2007 jsem si vyrazil odpočinout na chatu. S tátou jsme se po snídani zvedli od stolu, že půjdeme dělat dřevo. Ani jeden z nás na to není odborník, takže místo abychom si vzali dva stlučené špalky a položili na ně kus, který chceme řezat, mi táta řekl, ať klacek podržím. Chytil jsem ho. Bez rukavic. Jak táta neměl motorovou pilu v obrátkách, skočila mu o suk a fiknul mi ukazováček levé ruky v kloubu. Ve vteřině byl fuč, visel mi jen na spodní kůži.

Brrr, ten pohled nebyl nic moc, co vám budu povídat.

Schoval jsem prst do utěrky, jíž jsem čapnul v kuchyni, a spěchali jsme do Vrchlabí do nemocnice, odkud nás poslali do Vysokého nad Jizerou, kde podobné věci umějí dát do kupy. Dostal jsem alespoň speciální zábal, ale stejně to bolelo jako čert. Sice jsem čekal skoro celý den, než na mě přes plánované operace přišla řada, ale sešili mě správně.

Stejně mi bylo jasné, že mám po sezoně.

V Ústí, jemuž jsem předtím na jaře jako kapitán pomohl do extraligy, na mě za to nakydali špínu a vyhodili mě. Což o to, k hokeji jsem se později vrátil, ale jak jsem najednou trávil doma tolik času, co nikdy, postupně se mi boural celý osobní život. Nemá cenu zabíhat do detailů, zkrátka se stupňovaly spory mezi mnou a bývalou ženou. Neklapalo nám to. Najednou jsem viděl věci, které dřív viděli všichni okolo, jen ne já.

Byl jsem to já, kdo přišel s návrhem, že tohle nemá smysl, je to jen ztráta času a půjdeme od sebe.

Začal jsem řešit rozvod a snažil se dohodnout, jenže jsem narazil. Přestože manželka nikdy nepracovala, tvrdila, že veškerý majetek patří jí. Skončili jsme u docela drsných soudů, jak už to v podobných situacích bývá.

Nejhorší bylo, že konflikt, který se odehrával mezi námi dvěma, odnášely děti.

Soud je určil do péče manželce, ale i proto, abychom je nevytrhávali z jejich prostředí, žili jsme dál společně v bytě. Samozřejmě, že to přinášelo další hádky. Abych od nich byl co nejvíc pryč, našel jsem si od nové sezony tým v nižší německé lize a jezdil tam hrát.

Jednou jsem se takhle vrátil z Berlína, odemkl a… Všechno bylo pryč. Vzala děti, psa, oblečení, nábytek, vybavení a nechala mi holobyt.

Byl to pro mě dost potupný způsob, jak všechno definitivně ukončit, ale kdyby mě nechala vídat děti, jak jsem měl právo, na všechno bych se vykašlal a odstěhoval se do Krkonoš. Jenže ona mi je nechtěla dávat. Vymýšlela si blbosti, neustále něco nešlo. Jelikož jsem na ně byl hodně fixovaný, tohle mi ubližovalo.

Kdo vidí ženskou s dvěma dětmi a extraligového hokejistu, má hned jasno, že chlap je ten, kdo všechno rozboural

Přestěhovala se do Litoměřic, kam jsem následně dostal možnost jít dohrát ročník ve druhé lize. Vzal jsem to bez váhání. O úroveň hokeje mi nešlo, chtěl jsem být dětem blíž. Chodily se dívat na zápasy, vídali jsme se, ale stejně se pořád řešil nějaký problém.

Asi každý, kdo vidí ženskou s dvěma dětmi a chlapa, extraligového hokejistu, má hned jasno, že chlap je ten, kdo všechno rozboural. Má peníze a moc a neumí se chovat. V našem případě to bylo trochu jinak, což naštěstí chápala přidělená sociální pracovnice a postavila se za mě. U jednoho řízení pak podpořila návrh, že místo letmých návštěv se mnou děti pojedou na výlet, jak jsem požadoval. Díky tomu jsme spolu zase začali pořádně mluvit a dcera se synem najednou zjistili, že táta není ten špatný, jak dokola poslouchali. Poznali, že táta je má rád. Že to není zloun, co je opustil a chce jim ubližovat.

Ten den na pevnosti Dobrošov nás zase sblížil a já pochopil, že se jim u mámy moc nelíbí.

Od té doby jsme si sem tam napsali a jezdil jsem za nimi, aniž by to máma věděla, třeba jen na chvíli na otočku. Právě jedno takové odpoledne nastalo devátého března 2009.

Náš spis ležel na pražské sociálce, přivolaná místní pracovnice tedy nevěděla, o co přesně jde. Po debatě, kdy děti tvrdily, že k mámě už nechtějí proto, jak se k nim chová, tedy rozhodla, ať si je odvezu alespoň na noc a další postup se bude řešit druhý den.

V půl dvanácté jsem jim tedy otevřel dveře do bytu, v němž vyrůstaly a měly to tam rády. Do prázdného bytu, kam jsem mezitím dokoupil alespoň pár talířů a příbory. Docela koukaly. Ještě, že tam zůstaly postele, na nichž mohly spát. Jen jsem vyhrabal nějaké deky, jimiž jsem je přikryl.

Já usnout nemohl.

Pořád se mi přehrávala otázka, co budu dělat. Co když mi je zase vezmou? Vždycky když jsem je vracel po hodinových návštěvách, Kristýnka chodila s mámou v klidu, ale Milan se třeba držel stolu a já ho musel pomaloučku přesvědčit, že je nezbytné, aby šel. Člověk, který takhle nenutil vlastní dítě, aby dělalo něco proti své nejčistší vůli, nemá šanci pochopit, co se vám v takové chvíli odehrává v hlavě. Bylo to šílené.

Tyhle obrazy mi proto vyvstávaly před očima při představě, že nás soudkyně přiměje dát děti zase k mámě. Neuměl jsem si představit, že to nastane.

Ráno jsem hned volal na sociálku a dozvěděl se, že podle mámy jsem děti ukradl. Zároveň mi vysvětlili, že existuje jediná varianta, zkrácené řízení. To trvá týden a do té doby se na současném stavu, tak jak teď je, nic měnit nebude. A rychleji že rozhodnout není v silách soudkyně, i kdyby jen z čistě procesních důvodů. Týden tedy děti jen v podstatě ležely doma, kde neměly pořádně co dělat, ani do školy nechodily. Akorát se se mnou pořád dokola bavily o tom samém. Vykládaly mi historky ze soužití s mámou, které mi rvaly srdce.

Bylo těžké se na ně smát, a přitom mít v podvědomí hrůzu, co se stane, jestli mi je zase vezmou. Říkají vám, jak vás mají rády a chtějí být u vás, vy je uklidňujete, že to klapne, že to bude dobré, ale sám sebe v duchu musíte uklidňovat zrovna tak.

Alespoň jsme spolu zase trochu zařídili byt. Zajeli jsme do Ikey, od známých posbírali různé oblečení, nakoupili záclony, pověsili garnýže, pořídili televizi, sedačku…

A pak soudkyně určila, že zůstávají u mě.

Nahlásil jsem je do školy, do jiné, než chodily dřív, a s podivnou úlevou, která s sebou nesla i spoustu nových starostí, jsme začali fungovat. Jen bývalá manželka tohle rozhodnutí nerespektovala tak, jako jsem to předchozí respektoval já.

Začaly nové soudy, které se táhly čtyři roky.

Cesta z Třince do Prahy je fakt dlouhá.

Po komentování jsem se odsud vracel třeba i ve tři ráno. Stalo se, že po jednom zápase jsem takhle odemknul a v obýváku seděla paní ze sociálky. Přišla večer a děti jí řekly, kde jsem. Když usnuly, ona dál čekala, jestli opravdu přijedu a jestli jsem střízlivý.

Každý můj výstup v televizi totiž pro moji bývalou ženu představoval signál nahlásit, že nejsem doma. Sociálka o mně měla perfektně zmapováno, kde jsem, co dělám a kdy přijdu. Potíž někdy nastala v tom, že děti měly zakázáno někomu otevírat a jak bylo jednou zhasnuto, už nerozsvěcovaly. Věděly, že nesmějí samy odemykat, musely mi nejdřív zavolat. Umíte si představit, že to někdy v živém vysílání nešlo vyřídit. Měli jsme proto se sociálkou dost rozhovorů. Co týden jsme tam chodili na výslech. Já a děti zvlášť jsme mluvili o tom, jak se chovám. Ony navíc malovaly.

Nepříjemné bylo, když mě bývalá žena obvinila, že jsem dceru obtěžoval. Musel jsem podstoupit různé testy, vypsat velký papír plný dost zvláštních otázek a promluvit si s psychologem, abych ukázal, že se jednalo o křivé nařčení. To se samozřejmě potvrdilo a ve chvíli, kdy manželce vysvětlili, že takové obvinění bez opodstatnění je trestný čin a s tím se fakt nehraje, uznala, že to tak nebylo.

Omáčku jsem zkoušel jen jednou, děti mi pak řekly, že se nedá jíst, tak jsem tyhle pokusy propříště už vzdal

Stejně mě ze sociálky neustále kontrolovali, mnohdy šlo i o dost potupné věci. Šťourali se mi v rodině a měli dokonalý přehled i o tom, co mají děti na sebe a co máme v lednici. Pracovnice třeba čekala na děti i po škole, aniž bych to věděl. Zjišťovala, co si myslí, abych neměl možnost snad nějak jejich názory ovlivňovat. Bylo to tak správně. Alespoň někdo nezávislý viděl, že to myslím vážně. Že chci své děti vychovávat a být s nimi. Že jsem ten, kdo je může do života nasměrovat líp než máma.

Časem jsem si uvědomil, že na paní ze sociálky máme spíš štěstí. Poté, co o naší rodině a o mně nasbírala, se nebála jít proti mé bývalé manželce. Postavila se za nás.

Dětem jsem postupně musel dokoupit veškeré věci. Máma jim nejen že nedala ani oblečení, ale odmítala vrátit i pasy nebo očkovací průkazy. Všechno jsme museli zařizovat znovu. Taky jsem se začal za pochodu učit, o čem jsem do té doby neměl ani páru. Prát, uklízet… A vařit!

Já si předtím uměl udělat možná tak míchaná vajíčka.

Základ bylo kuře. Hodil jsem ho do trouby a doufal. Polévka a něco s rýží, to bylo moje, pořád dokola. Bývalý spoluhráč Michal Sup, který má rodinné řeznictví, mě naučil, jak připravovat maso, a i další kamarádi pomáhali, jak se dá, a alespoň třeba různými tipy mě směrovali, jak se mám správně starat.

Dcera pak vodila domů kamarádky dívat se na chlapa se zástěrou u plotny, protože nic takového nikdy neviděly. Milan zase přitáhl kamaráda ze školy, co s námi následně i jezdil na chatu. Jeho maminka mi později vyprávěla, že ho nejvíc pobavilo, jak jsem dělal řízky a zpíval jsem si u toho.

Abych si taky nezpíval, když se mi konečně podařily! Pamatuju si, jakou jsem z nich tehdy měl radost.

Přiznávám, omáčku jsem zkoušel jen jednou. Děti mi pak řekly, že se nedá jíst, tak jsem tyhle pokusy propříště už vzdal. Asi po roce se mě taky Milan zeptal, jestli bych mohl udělat nějakou buchtu a dodnes si vyprávíme i historku o svačinách do školy. Po nějaké době mi totiž děti naznačily, že bych je mohl občas taky trochu obměnit. Aspoň trochu, tati…

No jo! Já o tom nepřemýšlel. Koupil jsem šunku, sýr, naházel jsem obojí do housky a zabalil. Takhle každý den, pořád to samé. To, co asi dochází všem automaticky, jestliže se starají o děti odmalička, mně nedocházelo.

Kristýnka byla odjakživa šikovná, a co jsme začali jen spolu, na svůj věk už dost samostatná a dobře vychovaná. Nezmatkovala, nepanikařila a výborně se učila, odmaturovala s vyznamenáním. Nechával jsem jí velkou volnost. Něco se ale vždycky stalo, jakmile to bylo nejmíň potřeba. Takže pro představu, když jsem nejvíc marodil, propíchla si ruku…

„Co tady děláš?“
„Já si chtěla udělat zvířátka z kaštanů…“
Jehla jí projela skrz ruku. Z ležení v horečkách nic nebylo, museli jsme do nemocnice.

V pubertě taky jednou utekla a nechtěli mi říct, kde je. Máma zapřela, že byla s ní, nakonec ale vystoupila s tím, že je malá u ní a chce tam už zůstat. Dobře, odpověděl jsem. Bral jsem to, bylo to asi dcery rozhodnutí. Když ale mělo dojít k soudnímu řízení, kde měla říct, že se chce vrátit k mámě, přijela sama na návštěvu a rozbrečela se, že jí to je líto, ale že zpátky už nechce. Že toho na ní jen bylo moc a chtěla mi vzdorovat.

Chápal jsem ji. Zároveň jsem ji nechal situaci vyžrat až do konce. Souhlasil jsem, že půjdu s ní, ale že to soudkyni řekne sama. Sebrala odvahu, načež jí soudkyně dost zostra domluvila a od té doby se takový exces neopakoval. Snad jen jeden menší, když si ne moc oblečená vyrazila postěžovat k babičce, která bydlí pár minut od nás. Dodnes jak k ní přijde, moje máma se ptá, jestli se něco nestalo.

Za všechny společné zážitky mi ale všechny ty starosti stály. Jezdili jsme na chatu, snažili jsme se fungovat jako běžná rodina, Milan začal hrát hokej. Po tom, co jsme spolu zvládli, taky držíme víc pohromadě. Dostat se mezi nás je daleko těžší.

Skutečné kamarády, kteří pomohli, když mi bylo opravdu těžko, mi tohle všechno zároveň pomohlo oddělit od zbytku běžných známých. Zjistil jsem, že jak se k lidem okolo sebe chováte, se vám vrátí právě v momentech, kdy to potřebujete. Nejde o peníze, ale o to, že vám někdo sám od sebe třeba uvaří.

To jsem přitom na kamarády v podstatě ze dne na den najednou skoro neměl čas. Mám firmu na prodej obalových materiálů, do toho děti a ještě zmíněné komentování. Toho jsem se nechtěl vzdát, od začátku mě totiž naplňuje. Od lidí v České televizi jsem se naučil spoustu věcí úplně odlišných od těch, jaké jsem do té doby znal. Líbí se mi, jak se věnují drobnostem, jací to jsou perfekcionisté a jakým stylem jsme společně začali hokejový program budovat. Bylo to zpočátku únavné, to ano. Hlavně proto, že jsem se těšil, jak po kariéře už nebudu pořád někam cestovat. Jak zůstanu doma a budu si jezdit na hory… To okamžitě vzalo za své. Ještě že tak, protože nechodit do televize mezi lidi, zůstal jsem jen sám doma s dětmi.

Pokud jsem totiž zrovna nevařil nebo nemazal svačiny, měl jsem puštěný počítač a po nocích koukal na NHL. Dopoledne, jakmile děti odešly do školy, jsem projel internet, a pokud byl čas, podíval jsem se na zápasy dalších světových lig. Baví mě to, hokej je můj život od osmi let a těší mě, že mám možnost v něm pokračovat, dnes už i jako trenér u mládeže.

Bude to dobrý. Ještě přežijem tejden.

Pak další.

Za chvilku jsou Vánoce a už to bude v pohodě.

Od března 2009 jsem to takhle strkal před sebou týden po týdnu. Týden po týdnu další čtyři roky, než se rozhodly všechny soudy a padl definitivní verdikt, že děti jsou určené do výchovy mně a máma má nárok je vidět jeden víkend za čtrnáct dní. Na ten se úplně vykašlala.

Já tak za posledních šest let vynechal pouze období na jaře během mistrovství světa, jinak jsem s nimi byl v podstatě denně.

Mistrovství mi pomohlo i k novému životu. Na své první jsem totiž jel v roce 2011 do Košic a o hlídání jsem požádal své rodiče. Jenže oni brzy omarodili, máma dostala antibiotika. Ze Slovenska jsem tak vyřizoval, že se k nám narychlo nastěhovala kamarádka s dvěma svými dětmi a o ty mé se postarala. Vzala vlastní rodinu a přesunula se s ní do cizího bytu, jen aby mi pomohla. Pamatuju si, jak jsem přijel ze Slovenska a na všech postelích spaly děti.

Tahle dáma u mě později zůstala už nastálo. Tímhle ukázala, že se na ni můžu spolehnout i ve chvílích, kdy mi bylo nejhůř. Do té doby jsem na všechno musel stačit sám a nebylo toho málo. Běžné starosti kolem dětí, soud s manželkou, sociálka, majetkové vyrovnání, peníze…

Po nějakém čase jsem zjistil, že jsem to všechno ustál. Že děti chodí do školy a fungují. Nemám se za co stydět. Potvrdilo se mi, že když člověk zvládne těžkou situaci, kdy mu okolí tvrdí, že to není v jeho silách, obohatí ho to.

Jestliže někdo nesouhlasí s mými názory, které říkám v televizi, když se mi posmívá nebo ze mě dělá pitomce, jen si uvědomím, co mám za sebou. Něčím jsem si prošel, v životě jsem uspěl. Kdo může říct, že se prosadil jako sportovec, podniká a k tomu vychoval dvě děti?

Všechno začalo už mojí kariérou. Možná máte taky představu, že všichni hráči v extralize těží z bůhvíjakého sportovního talentu. Vůbec ne. Můj táta byl řidič a máma skladnice, já neměl žádné speciální nadání. Každé ráno jsem ale vstal a jel na zimák jako první a snažil se fyzicky zlepšovat. Dělal jsem věci, které jsem chtěl dělat a bavily mě, abych byl čím dál lepší. Tam, kde ti s obrovským talentem, ti kdysi nejlepší střelci končili, já furt hrál. Pak mi došlo, že to je právě onou každodenní prací. Místo aby člověk ležel a litoval se, že je proti němu celý svět, se musí sebrat a jít si přidat.

Hokej mě naučil, že nemusíte být každý den nejlepší.

Každý den se o to musíte pokusit.

Měl jsem radost z drobností, třeba jen z letmé pochvaly. Věděl jsem, že všechno, co dělám, dělám na hranici svých možností. Technických i rychlostních. Kolektivní sport vás uzpůsobí. Umíte se díky němu chovat mezi lidmi, zvládnete vyjít s dvaceti úplně odlišnými povahami, z nichž každý jedinec má svůj názor. Musíte na sobě neustále pracovat, protože ostatní kolem vás spoléhají, že budete připraveni.

Přesně tenhle způsob přemýšlení mi pomohl ve chvíli, kdy jsme na sebe s dětmi zbyli sami.

Nezlomil jsem se.

Jana Mensatorová a Jan Tauber/hc-slavia.cz

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.