Čtyři a půl minuty

Barbora Závadová

Čtyři a půl minuty

Samozřejmě, že mě zajímalo, co poslouchá.

Vás by snad nelákalo, sjet pohledem na displej mobilu nejrychlejší plavkyně všech dob? Nedalo mi to, podívala jsem se.

Wiz Khalifa – We own it.

Tenhle song měla v uších Katinka Hosszú, než v srpnu 2015 v Kazani suverénně vyhrála další zlato ze světového šampionátu.
Seděla jsem tehdy v call roomu před závodem vedle ní.

„Ty jo, jsem tu. Jsem tu s Katinkou! Jdu zase plavat o medaile na mistrovství světa. Já přece jen můžu soupeřit ve špičce,“ říkala jsem si.

V tu chvíli mi možná úplně nedocházelo, že opět patřím mezi nejlepší, ale zpětně si toho ohromně vážím. Pro někoho, kdo se na téhle úrovni pohybuje každý rok, asi podobný zážitek není tolik silný, ale pro mě znamená hodně. I kdyby nic jiného, tak alespoň potvrzení, že každodenní dřina nebyla marná.

Někdo používá sluchátka jako hradbu, za kterou se schová před ostatními.

Jako… Jo, taky si myslím, že Katinka by mohla mít lepší hudební vkus. Ovšem rap jí asi pomáhá, když je tak dobrá.

Sama mám muziku ráda, ale před startem ji na rozdíl od většiny ostatních neposlouchám. Jsem pozorovatel. Chci totiž být součástí děje. Chci slyšet diváky, vnímat, jak někdo před námi startuje. V hlavě si představovat pohyby, které mě za pár okamžiků budou čekat a připravit na ně své tělo. Mít v uších písničky, nesoustředila bych se.

Někdo používá sluchátka i jako hradbu, za kterou se schová před ostatními.

V místnosti za stěnou oddělující ji od bazénu, kde sedíme dvacet minut před startem, se totiž nikdo s nikým nebaví. Jen se při příchodu pozdravíme, i když ne všechny. Jedna Angličanka mě ještě v životě nepozdravila, přestože se spolu potkáváme šest let a spolehlivě o mně ví. To s Italkami často pohovoříme, ale jen krátce.

Každý už má takhle krátce před závodem svůj svět.

Uteče to jako nic a rázem stojíme seřazené před vstupem k blokům. Vidím, jak holky přede mnou postupně mizí v hluku tribun a pak jsem to najednou já, kdo do něj vstoupí. Už z toho rachotu nejsem tak vyklepaná jako na olympiádě v Londýně, ale stejně mě vždycky překvapí.

Začneme se vysvlíkat. Někdo zdržuje, sundává si teplákovku schválně pomalu, jiný leze na bloky jako na osmitisícovku, všechno je v rámci taktiky. Stalo se mi, že jsem takhle stála asi patnáct vteřin, než si jedna ze soupeřek zatleskala. Mě tohle netankuje, v tom jsem flegmatik. Ať si tleská, jak chce.
Potom nastane úplné ticho. Napětí. Kdo v plavání vystartuje dřív, vypadává. Žádná oprava.

Zazní výstřel.

Hladina se přibližuje strašně rychle.

Už je to jen o mně.

Plavat jsem se naučila tak, že mi děda jednou na dovolené zapomněl obléknout rukávky. Byly mi asi čtyři a on mě hodil do vody jen tak.

Vím to jen z vyprávění, ale evidentně jsem přežila.

Co si sama pamatuju, už jsem chodila do všemožných klubíků a školek pro malé plavce, brala mě tam mamka, která taky plavala. Neumím si bez toho představit svůj život, jinak ho totiž vlastně ani neznám. Odmalička je pro mě voda číslo jedna. Vždyť já už na základce vyměnila jakousi soutěž, na níž jsme se ve třídě připravovali dlouhé měsíce, za jednu hodinu tréninku.

Prostě jsem o něj nechtěla přijít.

Rozhodně ale neplatilo, že by tehdy byla malá Závadová braná za ten největší talent. Vůbec ne. Byla jsem kulička, zavalitá a trochu neohrabaná holka. Nešika, která na závodech končívala poslední.

Ještě ve čtvrté třídě mi po skoku do bazénu padaly brýle.

Dobře, jednou jsem si je stihla nasadit zpátky a následně všechny předehnat a nakonec vyhrát, ale to šlo spíš o náhodu. Mezi nejlepší jsem se pravidelně začala probojovávat až někdy ve dvanácti.

To už jsem denně trénovala. V deseti letech se do toho totiž člověk musí opřít naplno, náš sport mu neodpustí žádný chybějící rok.

Od čtrnácti pak neznám letní prázdniny.

Neplavu pro peníze ani slávu. Kdybych vyhrála mistrovství světa, možná měsíc budu v Česku někoho zajímat, ale strašně rychle to zase pomine. Za současného stavu si jen něco přivydělám ke studiu a pozná mě možná pár lidí na bazénu, tím to hasne.

V tomhle je náš sport přece jen neférový. Obětujeme mu strašně moc, pořád jsme unavení, strhaní, máme na obličeji otlačené brýle a lemy čepice…

A pak skončím pátá na světě a nemám z toho nic.

Jenže já netrénuju jen tak pro radost. Nechci se umisťovat na nějakém místě v závěru pořadí, jen se zúčastňovat. Chci být dobrá, přestože plavání dělají skoro všechny země na světě a mají často nesrovnatelné podmínky. Závodím s Američankama nebo Maďarkama, oproti nim jsme amatéři. Vždyť my se připravujeme v bazénu s veřejností a posloucháme, že lidem bereme dráhu.

Zatímco ostatní se snaží umístit, my se jen snažíme někam dostat.

V Česku nejsou plavkyně, s nimiž bych mohla trénovat. V Praze patřím do skupiny s klukama a předtím v Ostravě, kde se dokonce nenašel žádný tréninkový partner, jsem si často představovala, jak vedle mě plavou holky z jiných zemí.

Každá rovinka pro mě byla jako další závod s nimi všemi. Chtěla jsem je porazit. Byly okolo mě a nedaly mi nic zadarmo. Musela jsem je překonat.

V mých myšlenkách jsem pak dohmátla dřív. Bývalo to těsné, ale dala jsem je.

Na závodech to tak bohužel občas nevyjde.

Být na bazénu jen sama s trenérem je na palici. Plavání je sice individuální sport, ale bez týmu lidí okolo nejde dělat, potřebuju mít vedle sebe živé soupeře. Už jen proto, že ve skupině se rozptýlí pozornost, a pokud člověk nemá svůj den, za někoho se schová. Každou chvíli tahá někdo jiný, ti dobří popohánějí ty aktuálně slabší.

Když plavete dvě hodiny, jen s několika kraťoučkými pauzami, dá to totiž zabrat nejen na fyzičku.

Od zdi, ke zdi.
Od zdi, ke zdi.
Obrátka, plavu.
Obrátka, plavu.
Obrátka, plavu.

Každé další slovo jako „kraul“ nebo „patnáct set“ už mě drásá. Dokončím sérii a nemůžu nic. Dojde mi cukr, začne se motat hlava, nemůžu zvednout ruce.

„Patnáct vteřin, připrav se…“

A když prší… Sakra, když prší a vy jdete s mokrou hlavou do deště, jste zralí na prášek na uklidnění.

Někdy se jen tak tak stihnete překulit přes okraj bazénu a do kanálu putuje obsah vašeho žaludku. Stačí pár stovek nadoraz se skokem a pochody v těle se spustí tak, že je úplně jedno, co a kdy jste předtím jedli.

Často i brečím, slzy plodí únava. Přicházejí z bezmoci, kdy víte, že vás toho ještě čeká tolik, že musíte. Ale do prčic, všechno už bolí a štípe! Čeká vás osm stovek úplně naplno, mezi tím patnáct vteřin oddechu. Protáhnete nohy, ruce, pár rychlých nádechů a už zase jedete.

Nejsem cíťa, ale přiznávám, rozbulet mě dokáže i závod. Takový, na kterém mi záleží, třeba mistrovství Evropy. Pokud se nepovede a já vím, co všechno jsem kvůli němu obětovala, kolik času, námahy a menších závodů, kdy jsem se nemohla ukázat, protože jsem byla v plném tréninku, přichází bezmoc. Schoulím se hned na bazéně někde bokem. Trenér se mě snaží uklidňovat, ale nemá to cenu. Plavání je otročina a každý takový neúspěch bolí. Slzy alespoň odplaví emoce.

Jakmile nad tím začnu někdy víc přemýšlet, říkám si, proč tohle všechno vlastně dělám. Proč od pondělí do soboty vstávám, skáču z bloku, cvičím. Odpoledne zas. Čtyři hodiny denně ve vodě, bez pořádné pauzy.

Nikdo totiž ještě nepřišel na způsob, jak převést sílu nabranou v posilovně do bazénu. Můžete být největší svalovec na světě, ale jak nemáte naplaváno, nechytáte se. Minimálně jednou denně do plavek musíte.

A když prší… Sakra, když prší a vy jdete s mokrou hlavou do deště s tím, že za pár hodin se sem zase vrátíte, jste zralí na nějaký ten prášek na uklidnění.
Holky, to snad chápete, ne?

Po závodech, kde občas vedou schody dolů do zázemí, se pořád padá. Člověk je tak vyčerpaný, že sejít pět kroků níž je nepředstavitelné zlo. To radši čtvrt hodiny sedíte nahoře, než abyste riskovali, že se rozsekáte.

Dole na vás čekají otázky novinářů a masérská stanoviště, mezi nimiž vám soupeřky podají ruku a poplácají vás po zádech.
„Snažila ses, ale…“ To člověka dostane ještě víc.

I proto mě potká pár krizí za rok, kdy si říkám, že na to nemám, končím a už nikdy nechci vidět bazén.

Pak ovšem přijdou hezké chvilky. Momenty, kdy se něco povede. Ty mě zase nastartují.

Dohmat, po němž zjistíte, že to klaplo.
Povedená část tréninku.
Okamžik, kdy jsem pyšná, že jsem překonala něco v sobě.
A kdy si uvědomím, že mě tohle všechno vlastně neskutečně baví.
Že chodím do práce s úsměvem.

Proto to dělám.

Když plavu, mám v hlavě prázdno. Říkám si jen povely.

Třeba při prsou vyrazím z obrátky a začnu si velet.
„Dopředu.“

U znaku si řeknu: „Teď pojď nahoru a plav.“

V hlavě stojí druhá Bára a ta udává tempo jako bubeník na dračí lodi.
„Teď.“
„Teď.“

Svůj čas zjistíte až po doplavání. Jasně, zvlášť na delších vzdálenostech máte přehled, jak si vedou ti vedle vás, a cítíte, jak na tom zhruba jste, ale stejně je lepší se soustředit na sebe. Navíc máme mít podle pravidel časomíru mimo dohled, ani trenéři nám nesmí dávat pokyny.

No jo, jenže když je nad bazénem velká kostka s obrazovkou, občas se na sebe při znaku mrknu.

Neměla bych, já vím…

Jednou na mistrovství Evropy jsem takhle najížděla do poslední obrátky na pětadvacítce a všimla si, jak je první závodnice už daleko přede mnou. Strašný pocit. Dodnes mě mrzí, že jsem závěr vypustila.
Ne, že jsem skončila šestá, ale že jsem se na to vybodla.

Jindy je sledování okolí ku prospěchu, aspoň někomu jinému, třeba mladším holkám v Česku. Vždycky pokud můžu, pošetřím síly, abych jim pomohla ke splnění limitů. Jedu pomaleji a začnu zrychlovat až ke konci, aby se mě snažily držet. Jakmile mě mají kousek před sebou, řeknou si: „Ty jo, můžu ji předjet.“ A šlápnou do toho víc, než by běžně šláply.

Náš sport je naštěstí měřitelný, o výsledcích nerozhoduje něčí dojem, nic se neschová. Nenastanou technické problémy, nedostaneme špatného koně, neexistuje špatná trať. Voda je furt stejná a má i podle pravidel určitou teplotu.

To s sebou však nese i úskalí. Když vím, že nejlepší čas jsem zaplavala před pěti lety a zatím se mu nemůžu přiblížit blíž než na pět vteřin, je to demotivující.

Aspoň, že radost z vítězství přebije všechno ostatní, přestože zrovna nepřekonáte osobní rekord.

Voda jako živel mě přitahuje, cítím se v ní dobře. Bydlím v ní, patřím do ní. Plavec nesportuje na vzduchu jako většina ostatních, nemůže se nadechnout, kdy chce, musí se podřídit.

Právě tohle mi přijde krásné.

A teď trochu reality…

My plavci smrdíme chlorem. Ničí nám plíce a vysušuje kůži. Je to jed.

Jiní sportovci mají problém s potem, my zase s chemií, přestože by se člověk divil, jak se dá zpotit i v bazénu.

Vážně.

Když dáváte náročnější sérii, i ve vodě vám je normálně vedro. Babičky se ve vedlejší dráze klepou zimou, vám jede tepovka nadoraz. A fakt se i potíte.

Lidi nás asi nejvíc znají s brýlemi, otlačenýma očima, v čepici, případně s drdolem a s vizáží zmoklé slepice. Nejsme moc holčičí. Ale to neznamená, že se nečančáme. Přiznávám, v podpatcích chodit neumím, ale jakmile se na nějaký ples namaluju, lidi jsou unešení.
„To jste vy?“ bývá nejčastější dotaz.

Běžně si dávám maximálně řasenku, to je tak všechno. Make-up ze mě v bazénu udělá tak akorát zombii a ještě mi pak sklouzávají brýle. Kluci rozhodně používají hřeben častěji než já a nerada taky chodím na bazén rovnou od kadeřníka, protože mi pak padá čepička. To si radši před tréninkem ještě umeju hlavu.

To jsou starosti, co?

Ale bacha, některé holky vizáž dost řeší. Nechávají si i do vody náušnice a řetízky. Já nikdy, i kdybych věděla, že mi nespadnou. Jednou jsem třeba měla prstýnek, snad jen na půl hodiny, ale přišlo mi, že dobře necítím vodu, že ji moje dlaně divně rozráží a není to dobré.

Na závody taky nemůžu mít nalakované nehty, klidně si je ještě narychlo odlakuju. To už je ale vyloženě z pověrčivosti. Taky nešlapu na kanály a v den závodu snídám Nutellu, díky níž se probouzím nadšeně, protože přes rok ji jinak nesmím.

No a pak plavky. To je taky věda. Brazilky si je zařezávají do zadku, protože to vypadá líp, Číňanky zase vypadají absolutně neatraktivně v čemkoliv, ale každopádně to s holkama dost řešíme. Mnohé z nás si pro foťáky nechávají rtěnku, jiné dlouhé nehty. Nechápu, jak se pak do plavek můžou oblíct, ale to je jejich věc.

Tím, jak dřeme, dostává moje tělo tak zabrat, že mi asi nefunguje úplně, jak by mělo.

A ano, někdy nás zastihnou naše dny, zrovna já však s tímhle problém nemívám. Tím, jak dřeme, dostává moje tělo tak zabrat, že mi asi nefunguje úplně, jak by mělo. Vím, že až budu chtít otěhotnět, budu čekat dost dlouho, než se mi organismus vrátí do normálního holčičího stavu.

Ostatní mají občas bolesti a dokážu pochopit, že jim ve vodě umějí udělat zle, třeba i pokazit závod, ale u mě to vždycky trvá tak maximálně půl dne. Jsem i proto zastáncem pohledu, že když je člověk stoprocentně připravený, nic mu nezabrání, aby podal maximální výkon.

Záleží jen na vaší hlavě, co si do ní pustíte.

Plavání je pomíjivé, historie nikoho nezajímá. Mě tedy rozhodně ne. Že jsem před čtyřmi lety měla medaili? Hmm, hezký. Ale proč ji nemám letos?

Plavu, protože si myslím, že můžu být lepší. Vím, že ještě nejsem na vrcholu, že to ve mně je. Že mám na to, přivézt medaile z mistrovství Evropy a univerziády. Že můžu být pravidelně ve finále mistrovství světa.

Ať je aspoň vidět, že jsem to všechny ty roky nedělala zbytečně.

Velký závod pro mě měl být v Riu. Téhle olympiádě jsem obětovala všechno, možná až moc. Upínala jsem se k ní. Kvůli těm čtyřem a půl minutám jsem trénovala deset měsíců. Uplavala jsem 2 200 kilometrů.

Dala jsem tam do toho všechno a ještě další den nemohla chodit. Ale nepředvedla jsem svůj životní výkon.

Vím, že ještě nejsem na vrcholu, že to ve mně je.

Tady spočívá kouzlo sportu. Někomu to vyjde, někdo má kliku, jiný se třeba nedočká nikdy.

Pokaždé si při těchto myšlenkách vzpomenu na spolužáka ze základky, kterého jsem obdivovala. Sotva se totiž dostal na oblastní přebory. Ostatní se mohli flákat a i tak byli daleko před ním, ale on stejně furt chodil na každý trénink. Díky němu si dodnes uvědomuju, že jsem ta šťastná. Že alespoň někam směřuju, mám nějaké úspěchy.

Ne, nejsem se sebou spokojená.

Nevím, jestli někdy budu, ale ještě to hodlám zkusit.

Že jsem něco dokázala, si budu myslet, až mě budou na bazéně znát. Až se jen tak občas neobjevím mezi nejlepšími, ale bude se vědět, že tam patřím.

A až někoho bude zajímat, co poslouchám, když si nandám do uší sluchátka.

Jana Mensatorová

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.