Chodím

Petr Novák

Chodím

Pamatujete si melodii, která provázela hokejové mistrovství světa ve Vídni v šestadevadesátém?

Já jo.

Pískám si ji od té doby pokaždé, než jdu na hřiště.

Vejvoda, Patera, Procházka, křížení za modrou, zlatá střela Martina Procházky, zahozené rukavice a objímaní našich kluků, kteří už věděli, že jim zlato Kanaďané jen těžko vezmou… Nejvíc ze všeho si ale pamatuju Procházkův výraz na střídačce, když ho chvíli potom zabrala kamera. Koukal úplně do blba a Robert Záruba to tehdy komentoval, že si asi až teprve teď uvědomuje, co vlastně provedl.

Já si říkal, že zažít takový stav musí být něco neskutečného. Vidina toho nepřítomného obličeje mě provázela spoustu dalších let, kdy jsem přemýšlel, jaké to je, hrát za národní tým finále světového turnaje.

Jaké to je, jednou dát takový gól.

Jaké to je, rozhodnout, že jste mistři světa.

Tehdy mi však bylo třináct a teprve nedávno jsem pořádně začínal chodit.

Nechtěl jsem do hry. Bál jsem se zvednout ze střídačky, jak jsem byl nervózní. Teď bych se potřeboval zranit, blesklo mi dokonce hlavou. Hlavně ať tam dají někoho jiného, vždyť v tomhle stavu tam vůbec nemůžu vlézt.

„…Novas…“

Trenér byl jiného názoru. A jak jsem se rozhlédl po ostatních, pochopil jsem, že i oni chtějí, abych tam šel právě já. Tak jsem přelezl mantinel.

Hlavně se do ničeho nepouštěj, drž si svého hráče a dávej bacha, aby ti nikdo neutekl, opakoval jsem si. Strašilo mě, aby kvůli mé chybě nevzniklo nějaké přečíslení.

Jo, šlo jen o hokejbal, proč se tak strašlivě nervovat… Ale na druhou stranu, právě začínalo prodloužení finále mistrovství světa. Domácího. Tribuny plzeňského zimáku byly našlapané, a přestože proti nám stála Indie, tým bez velkých jmen, nedostala se do souboje o zlato náhodou. Bylo to něco, jako by se v hokeji do finále prokousali třeba Švýcaři. Víte, že něco umějí, že jsou dobří, ale zároveň tušíte, že když to nepoděláte, měli byste je porazit. Tehdy v roce 2009 jsme měli výborné mužstvo a lidi od nás čekali zlato. Čekali jsme ho i my sami od sebe.

A oni nám Indové tři minuty před koncem srovnali.

Jsem založením spíš skeptik. Asi se tím podvědomě jistím, že kdyby se něco nepodařilo, budu na to připravený. Pokud se naopak něco povede, bude to vlastně navíc. Ve sportu je ale takové uvažování chybné. Marian Jelínek často vysvětluje, jak je důležité, aby se sportovec pohyboval v sebevědomé myšlenkové zóně a vůbec si nepřipouštěl, že se něco může nepovést. Musí mít čistou hlavu a věřit si.

Vyprávějte mi o tom.

Stejně jsem radši nešel napadat, když náš obránce po souboji u mantinelu nahodil míček do útočného pásma. Indové hráli parádně, nedělali chyby a zrovna měli na place dva skvělé beky, tak co kdyby mě prohodili. Jen jsem si stoupnul na modrou.

Jeden z nich chtěl lobovat a já si najednou všimnul, že míček letí na mě. Stáhl jsem si ho na hůl, a protože byl druhý obránce blízko, blesklo mi v hlavě, co mi v takové situaci funguje. Naznačit střelu, čímž se protihráč na vteřinu zastaví a já si díky svým dlouhým rukám a dlouhé hokejce můžu balonek posunout do strany, a oběhnout ho zleva. Tři rychlé kroky a jsem za ním.

Hned mi ale došlo, že vlastně nechci riskovat. Co kdyby mi to vypíchnul? Nic, radši zavřu oči a narvu to tam. Gól z toho nebude, ale aspoň nic nezkazím.

Všechno tohle vám proletí myšlenkami během zlomku vteřiny. Díval jsem se na míček, protože skákal, ani jsem neviděl na bránu. Pak jsem napřáhnul.

V další chvíli jsem slyšel jen řev z ochozů.

Na tribuně seděli lidi, které mám nejradši, moji rodiče. Chtěl jsem běžet k nim, ale nešlo to. Nebylo kudy. Do toho se ke mně začali hrnout kluci a já jim utíkal na druhou stranu hřiště. Zahodil jsem hokejku, rukavice, strhnul si helmu a nakopnul ji. Vyšlo to ze mě úplně nekontrolovaně. Pak mi dokonce tvrdili, že jsem ji zničil a budu ji muset zaplatit.

To byl samozřejmě vtip.

Každým dalším okamžikem jsem si začal uvědomovat, co se to stalo. Zalila mě ohromná úleva, spadlo ze mě napětí. Najednou to tady bylo.

Čuměl jsem jako ten Procházka.

V chumlu se ke mně přimotal Pavel Kubeš, s nímž hraju hrozně let. Chytil jsem se ho a na strašně dlouho se zabořil do jeho objetí. Potom se ke mně proobjímal Libor Topolánek, sebevědomý kluk, jemuž jsem právě chvíli před vítězným gólem říkal, že ani už do hry nechci.

„Vidíš, ty vole. Ještě, žes tam šel…“

Libor už mezi námi není, i proto na tenhle moment často vzpomínám.

Když jsme přebírali medaile, díval jsem se na rodiče a oni na mě. Všichni jsme věděli, o co tady jde. Že po tom, co si se mnou prožili, je tohle malý zázrak. V rodině si nepotrpíme na velká gesta, ale stejně jsem jim poděkoval. Tátovi jsem pak dal DVD s tímhle zápasem a napsal mu k tomu vzkaz, že nebýt jeho, nikdy se mi to nemělo šanci povést.

Díky tátovi a mámě chodím.

Pes equinovarus congenitus je vývojová vada nohou a může mít různá stadia. Já se narodil s jedním z vůbec nejhorších, s chodidly tak ohnutými, že jsem měl palce až u kotníků. Tehdy na začátku osmdesátých let to prakticky znamenalo invalidní vozík. Vůbec se to neoperovalo.

Táta je ale doktor a znal primáře na ortopedii, pana doktora Horela, který se zrovna v tu dobu vrátil ze stáže, na níž slyšel o možnosti přece jen s tímhle stavem něco udělat. Naši se rozhodli to risknout, přestože šance na úspěch byla tak dvacet procent. Úspěch znamenal, že budu mít nohy srovnané a budu schopný jakž takž chodit s ortopedickou obuví.

Ale nebude to vozíček.

Hned po narození mě tak čekala spousta operací, už ve druhém měsíci ta první. Dodneška nechápu, jak někdo dokáže s tělem malého dítěte zvládnout takové věci. Pan doktor mi rozřezal nárt podélně i příčně, přeřezal i achilovky a uvnitř srovnali kosti. Šlachu, která byla tenká jako vlas, bylo třeba přeřezat a zase spojit na dvou místech.

Co dva roky jsem musel na další operace, pokaždé jsem pak třeba tři měsíce strávil se sádrami až ke kolenům. Neběhal jsem, celé dětství jsem se plazil a ještě ve čtyřech letech mě museli venku vozit v kočárku. Jel jsem v něm i k zápisu do školy. Nebo jsem se třeba houpal na zahradě na houpačce, ale jakmile jsem chtěl slézt, musel jsem čekat, až mě někdo odnese.

Po čase se to alespoň začalo tvářit, že nohy drží. Anatomicky je mám navždycky jiné, k tomu zatočené prsty, odlišnou klenbu, ale našim řekli, že když se mnou budou správně a hodně cvičit, je naděje, že bych dokonce mohl chodit normálně. Obnášelo to dvě až tři hodiny každý den. Moc si z toho nepamatuju, ale zůstala mi před očima situace, kdy jsem ležel na zádech a na mně táta opřený hrudníkem, o něhož jsem měl opřenou nohu. Po hodině už ho totiž bolely ruce. Čas, který mi věnoval, ale nebyl to hlavní.

Horší bylo, že jsem neustále řval bolestí.

Cvičení totiž spočívalo v tom, že mi museli nohu držet a rovnat do normální polohy. Představte si, že svému malému dítěti, jemuž to nejde nijak vysvětlit, každý večer způsobujete bolest. Musel jsem tohle podstupovat až někdy do patnácti, kdy už jsem si postupně cvičil sám, na nohu jsem tlačil pomocí obvazů, v botách jsem nosil klíny.

Je mi jasné, že i tyhle procedury spojené s neutichajícím brekem měly vliv na manželství mých rodičů. Stres po narození zmrzačeného dítěte, můj neustálý pláč, k tomu málo peněz a malý byt. Když jsem přišel na svět, táta byl ještě na vojně, jeho rodiče mrtví a ti mámini se k mému narození nepostavili úplně správně, nepodpořili je. Z dětství si třeba pamatuju, že jsme pořád dokola večeřeli topinky a pořád jedli jen ovesnou kaši. Jsem na ni tak zvyklý, že si ji dělám dodnes.

Naši si prošli něčím, co si málokdo z nás umí představit, proto se dá pochopit, že to jejich vztah nepřežil, rozvedli se. Dnes už jsou spolu schopní normálně vycházet a i na tribuně tehdy v Plzni byli spolu, ale přitom každý se svým novým partnerem.

Mým gólem, který tam na vlastní oči viděli, se všechno uzavřelo. Všichni tři jsme si uvědomili, že mělo význam, co pro mě obětovali.

Místo invalidního vozíku a nulové naděje na sportování se nakonec moji rodiče dívali na svého kluka, jak běhá a přenáší to televize.

Táta býval fotbalista a máma hrávala basket. Zdědil jsem po nich sportovní srdce a hlavně, přes všechny těžkosti mě sport bavil a lákal. V dětství jsme koukali na všechny fotbaly a hokeje a na chodbě paneláku jsme si spolu hrávali. Kvůli sádrám jsem mohl jen chytat, takže jsem klečel a táta na mě kopal nebo střílel hokejkou.

Protože jsem pořád musel něco dělat, zkoušeli mě dát na vodní pólo, kde nejsou kotníky namáhané, nebo na ping pong, kde mě aspoň nemohl nikdo pošlapat, ale já miloval fotbal a hokej. Sotva mi vždycky sundali sádry, vzal jsem míč a šel s ním ven. Bolelo to, ale já s bolestí žil odmala, nevnímal jsem ji.

Pod našimi okny v té době zrovna vzniklo první hokejbalové hřiště v Hradci.

Každé víkendové ráno jsem tam slyšel bouchat hokejky o asfalt, někdy ve druhé třídě jsem tedy vzal do ruky tu svoji a vyrazil si taky zahrát. Naši mě zpočátku odrazovali, moje nohy se ale postupně dostávaly do stavu, kdy mi doktoři nezakazovali běhat. A než by mě rodiče brzdili v něčem, co mě baví, byli spíš rádi, že se hýbu. Hokejbal je přitom co do namáhání kotníků úplně nejhorší sport, neustálé nárazy o tvrdý povrch jsou škodlivé i pro klouby zdravého člověka. Trpí kolena, kotníky i kyčle.

Jenže já začal hned vynikat. Najednou tu byla první věc, v níž jsem byl vyloženě dobrý v porovnání s ostatními, začala mě naplňovat. Nikdy jsem neběhal dobře, ale mezi svými vrstevníky jsem byl větší a silnější a těžil jsem z dobré střely.

Naše hřiště nemělo mantinely, zápasy jsme hráli po okolních městech, díky čemuž jsme se naučili hrát jinak. Na rozdíl od těch, kteří měli možnost jen fláknout míček o prkna, jsme rozvíjeli techniku a kombinaci. Posbírali jsme takhle spoustu mládežnických titulů. Stejně jsem to měl se svojí hrou, pracoval jsem na své silné stránce. Věděl jsem, že nebudu soupeřům utíkat, tak jsem si alespoň pořád chodil střílet. Ve tři ven, v devět domů. Šest hodin v kuse čtyřikrát týdně jsem to jen pral na branku všemi různými způsoby.

Neslo to ovoce. Byl jsem produktivní a nepotřeboval jsem rychlý pohyb.

Takhle: start na míček jsem měl rychlý. Na stovce bych nikoho nepředběhl, ale první tři kroky byly srovnatelné, ty jsou taky v hokejbale možná nejdůležitější.

Zároveň mě nohy pořád pekelně bolely. Čím víc zápasů jsem absolvoval, tím to bylo horší. Kulhal jsem. Styděl jsem se za to, jak jsou divné a zjizvené, do sprch jsem se proto bál chodit s ostatními. Buď jsem se nekoupal, nebo jsem čekal, až všichni zmizí. Vědělo se, že se mnou něco je, ale málokdo pořádně věděl co. Když jsem nastupoval poprvé za hradecké áčko a převlíkal se v šatně v Chrudimi, spoluhráči jen zírali, sotva jsem sundal ponožky. Nechápali, jak je možné, že s tím dokážu fungovat.

Po první pozvánce do nároďáku jsem si říkal, že přece nemůžu jet, protože oni nevědí, že den po zápase nechodím. Bál jsem se, že případný větší počet zápasů za sebou jednoduše nezvládnu. Dařilo se mi to tajit až do mého prvního soustředění za áčko v Pittsburghu, kde jsme hráli dvakrát za den a já další ráno nevstal.

Nešlo to.

Jednalo se ale o nominaci na mistrovství světa. Já byl sice nejmladší, jenže tu sezonu jsem vyhrál bodování extraligy. Stáli o mě. Dopajdal jsem tedy za naším fyzioterapeutem Mírou Liškou…

„Ty vole!“

Tvrdil, že něco takového ještě v životě neviděl, ale pustil se do práce. Hodinu a půl mi pak nohy rozcvičoval a já zvládl trénink. Po něm mě dal do kupy i na zápas. Do té doby jsem si jen utahoval přes kotníky obvazy a nadopoval se ibalginem, on mě začal tejpovat, což bylo daleko účinnější.

Na šampionát jsem odjel.

To ale neznamená, že se obecně něco zlepšilo. Kdepak. Odjakživa chodím doma v pantoflích, protože mi musí chodidla něco pevného držet, po zápase jsem musel často obout i tenisky. Hrál jsem s nohama zataženýma obvazama tak, že jsem je skoro ani necítil, v noci jsem pak nemohl bolestí spát, tak jsem si chladil nohy zeleninou z mrazáku a koukal u toho na NHL. S přibývajícími roky vedla moje první ranní cesta po kolenou. Nešlo mi nazout boty a v autě ani sešlápnout plyn.

Jako bych měl v noze hřebík a ten bodal střídavě do tří různých míst.

Byly dny, kdy jsem už před tréninkem věděl, že budu trpět bolestí, ale nic jsem nikomu neřekl. Nehodlal jsem být za mrzáka, nechávat se litovat. Na sportovní vejšce jsem zase třeba netušil, jak zvládnu uběhnout desetikilometrový orienťák, ale stejně jsem nechtěl úlevy.

Celý život zároveň bojuju s pochybnostmi, jestli je to, co dělám, vůbec správně.

Vím, že není, ale srdce mi nedovolilo povolit. Je to můj povahový rys. Znám spoustu lidí, kteří něco zabalili, ale já si neumím říct dost. Můj vnitřní boj mezi raciem a emocemi vyznívá jasně pro emoční stránku. Nutí mě něco dělat, přestože mozek říká: Stop! Já většinu let cítil, že to na mně v týmu stálo, a ač jsem věděl, že mě čekají muka, a byl přesvědčený, že tentokrát už to nezvládnu, v šatně jsem pak uviděl kluky a uvědomil si, jak strašně moc chci. Polknul jsem něco na bolest, oblbnul hlavu a nějak to zase odehrál.

Před utkáním jsem nemohl udělat krok, při něm létal po hřišti a za další dvě hodiny už jsem se ani nehnul. Předchozí bolest se vynásobila dvěma.

Jenže já neumím ustupovat a prohrávat. Vždyť já hrotil i exhibice a souboje na trénincích. S odstupem vidím, že jsem byl regulérní magor. Fotbálky na letní přípravě jsem byl schopný vyhecovat tak, že se půlka týmu rozhádala, protože já v nich jezdil skluzy. Dneska se tomu směju, ale zase kdybych takovou povahu neměl, kdybych nebral každou hru smrtelně vážně, nedostal jsem se nikam. Ne ve sportu.

Poslední roky už mi ale doktoři říkají, že je konec. Finito. Můj stav se postupně zhoršuje, při hře jsem toho postupem času naběhal čím dál míň. Furt jsem si alespoň nepřipadal úplně do počtu a i lidi, kteří jsou ke mně upřímní, mi tvrdili, že na to ještě mám a jsem týmu platný. Zároveň jsem ale přemýšlel, jestli si vůbec někdy budu moct zakopat se svým synem.

Před pár lety jsem si proto řekl, že už si nevezmu žádný prášek na bolest. Nebudu to lámat a nastoupím, jen když to bude k tomu. Nějakou dobu jsem pak ani nehrál, ale nakonec jsem to zase kousnul. Nejdřív jsme bojovali o titul, pak bylo nutné pomoct, abychom se vyhnuli padáku.

Prášky zase byly třeba.

Zatím nelituju. Taky se ale může stát, že za deset let zjistím, že jsem doběhal. A že může být konec i s chozením. Začne se mi bortit klenba v noze a já zjistím, že to celé byla jedna velká chyba. Na druhou stranu, žiju přítomností a myslím, že na smrtelné posteli člověk hodnotí hlavně zážitky.

Vítězný gól ve finále mistrovství světa už mi nikdy nikdo nevezme. Vím, jaká cesta k němu vedla a jak jsem si vybojoval, že jsem na tom místě mohl stát.

Můj příběh však v téhle fázi dostává rozměr, kdy už to, co dělám, není zdravé. Nemyslím, že bych měl být inspirací pro ostatní. Sice jsem ještě ve stavu, kdy jsem rád, že jsem podstupoval všechno to odříkání, ale časem možná zjistím, že jsem to fakt přehnal. Věřím, že časem budu zvládat jít si zahrát jen tak na pohodu, ale taky mi třeba něco v noze křupne a je vymalováno. Dělám si proto s klukama srandu, že za deset let už se na ně budu jen jezdit dívat na vozíčku.

Může to tak dopadnout.

„Dneska nedohraješ, ty kotníky ti seřežu.“

V průběhu dospívání se o mých potížích dozvídalo čím dál víc lidí, ale jelikož jsem vyhrával produktivitu juniorské soutěže třeba o dvacet bodů a zjistil jsem, že se dokážu prosadit i v dospělé extralize, bylo mi vlastně jedno, jestli mi někdo vyhrožoval jako tenhle kluk hned na úvodním buly.

No a? Tak mám nemocný nohy. Klidně si to na mě zkoušej…

Spoustu zápasů jsem odehrál s osobní obranou, kdy na mně někdo celou dobu visel. Nebral jsem svůj hendikep jako něco, co by mě mělo omezovat. Naopak jsem si díky němu přišel silnější. Věděl jsem, že mě stálo daleko víc práce, abych se dostal tam, co ostatní.

Abych se dostal nad ně.

Schytal jsem spoustu seker, ale ty jsem skousnul. Ty bolí jako cokoliv jiného, nic, co by nešlo vydržet. Víc mě drásalo, když se mnou běhal kluk a při každé příležitosti mi vpálil, že jsem chromej. Bodal do mé slabiny víc psychicky než fyzicky. Pamatuju jeden zápas v Praze z té doby, kde protihráči stáli na buly a bavili se o mých nohách a vyhrožovali, že to odseru. Šli po mně.

Postupně jsem ale získával tak navrch, že jsem si říkal, ať si sekají a nadávají. Spíš mě to vyhecovalo. Dělalo mi dobře, že přestože jsem měl někoho neustále na zádech a dostával od něj rány, stejně jsem se prosadil.

Sám jsem cíleně ublížil protihráčům jen jednou.

Jako nováčci v extralize jsme kdysi jen tak tak postoupili do play off a čekalo nás Ústí. První tým tabulky, úřadující šampioni, vítězové Evropského poháru. Tým nabitý osobnostmi, které jsem předtím sledoval celý život. Hned v úvodním zápase jsme od nich nakoupili bůra, vůbec jsme nebyli na hřišti. Co bylo horší, nastoupili na nás dost sebevědomě a strašně nás řezali, z čehož jsme byli rozklepaní.

Fyzicky na tom byli skvěle, uměli to a ještě byli správně zlí. Zastrašili nás. Sotva jsme vlezli na plac, věděli jsme, že si neškrtneme, a oni nám to i dost jasně připomněli při každé příležitosti.

Na mě tehdy hrál osobku Míra Růžička, pozdější spoluhráč z nároďáku. Jako člověka jsem ho ještě neznal, ale říkal jsem si, že to je blázen, protože jsem jen za první utkání dostal takových ran, co nikdy. Pod koleno. Na kotníky. Na ledviny. Neustále krosčeky, sekery. Totálně mě vyvedl z míry, byl jsem asi čtyřikrát na trestné a furt jsem řval, že to je faul. Vůbec jsem se nesoustředil na hru.

Po prvním zápase jsme se sešli na hotelu a náš trenér Dan Nutil, na něhož moc rád vzpomínám, nám v klidu říkal, že je neporazíme, že na ně holt nemáme. „Jediné, co po vás chci: Pojďte je seřezat!“ dodal.

Tak jsme ho poslechli.

Právě tehdy jsem jedinkrát dělal to, co jsem jinak považoval za největší svinstvo. Píchal jsem hokejkou, sekal, nadával. Běžel jsem po hřišti a sledoval jsem, jestli se dívá rozhodčí. Jakmile se otočil, přetáhl jsem nejbližšího frajera. Nebylo mi to vlastní, připadal jsem si hrozně a ptal jsem se sám sebe, co to vůbec děláme. Z toho zápasu se stal wrestling.

Ale my vyhráli.

Skončilo to šest čtyři a já dal čtyři góly. Navíc jsme je pak dvakrát šmikli i doma a vyřadili je.

V té sérii se mi dařilo a asi i na základě ní mi v příští sezoně z Ústí volali, že o mě mají zájem. Hodilo se mi po dlouhých letech změnit prostředí a cítil jsem i šanci na titul, na půl roku jsem to tedy šel zkusit. Najednou jsem ale vstoupil do kabiny plné lidí, které jsem ze sportovního pohledu nenáviděl.

Samozřejmě mě posadili přímo vedle zmíněného Míry Růžičky.

Tehdy jsem ale zjistil, že existují dva světy. Jeden mezi mantinely a druhý za nimi. Z Míry se stal můj dobrý kamarád. Je to kluk, který si po zápase nasadí brejle a vezme vás domů, kde vám představí celou svoji rodinu. A když zjistí, že dojíždíte a spíte na koleji, ještě se zeptá, jestli nepotřebujete s čímkoliv pomoct.

Ten titul jsme spolu získali.

Ústí tehdy trénoval Leoš Rak. Ten samý člověk, který vedl i nároďák na šampionátu v Plzni. Přestože postavil národní tým plný kluků, které jsem považoval za lepší a zkušenější, přišel za mnou, že chce, abych byl kapitán. Pochyboval jsem, jestli je to správné, ale samozřejmě jsem neodmítnul.

To se nedá.

Céčko v reprezentaci byl neskutečný sen, navíc jsem viděl, že tuhle volbu berou i kluci.

Tahle úloha mě hodně naučila. O finále už byla řeč, ale před ním jsme ještě museli zvládnout semifinále se Slováky. Ve skupině jsme je sice porazili, ale tentokrát hráli úžasně, od začátku byli lepší. V poslední minutě druhé třetiny při jejich přesilovce to jejich hráč od červené uklidil do víka. Nádherný gól, vedli 4:2.

Cestou do kabiny jsem věděl, že je konec. Viděl jsem, že hrají líp a my nemáme na to, tohle zvrátit. Dávali nám góly jako z učebnice. V šatně se sešlo dvacet sklopených hlav. Sem tam někdo zařval, ale bylo to strojené. Bylo znát, že si nevěříme.

„Novas, pojď za náma,“ houknul na mě Leoš.

„Hele, máme na začátku přesilovku, takže jim dáme gól, oni se začnou bát o výsledek a zalezou. My to pak urvem, oni se poserou a my jdeme dál. Uvidíš, že to takhle bude. Ty jako kapitán ale teď musíš jít do kabiny a přesvědčit o tom všechny ty kluky, co tam sedí. Proto to céčko máš.“

Aha. Dík, kouči. Fakt, dík. Deset kroků z trenérského kamrlíku bylo asi nejhorších deset kroků v mém životě. Nevěděl jsem, co dělat. Vždyť já tomu sám nevěřil, vnitřně jsem nebyl přesvědčený. Ono není těžké vlézt do šatny a něco tam hulákat. Těžké je říkat správné věci, z nichž je cítit, že vycházejí přímo z vás.

Přetvařoval jsem se, ale nějakým způsobem jsem to nahecoval. Nato vstoupil Leoš a pronesl k týmu to samé, co pověděl předtím mně.

Na hřiště jsem stoupnul s tím, že jsem udělal, co jsem měl, ale stejně to neklapne. Při rozhovorech odříkám, že Slováci byli lepší, neměli jsme na ně, zasloužili si to…

Jenže my dali hned v jednatřicáté minutě gól z přesilovky a Slováci zalezli a začali bránit. Ve čtyřicáté jsme srovnali. Ze signálu, který už byl tak známý, že jsme ho v Hradci ani nehráli. V prodloužení jsme to otočili.

Leoš měl pravdu.

Od té doby vím, že i když je zápas v hajzlu, pořád se s ním dá něco dělat. I v životě takové situace nastávají. Přestože jste zrovna strašně dole a cítíte se mizerně, vzpomeňte si na chvíle, kdy jste zabojovali a zvládli to.

Zvládnete to znova.

Ačkoliv se zdá, že je konec, má smysl ještě hrábnout. Všechno je možné.

Petr Novák je ambasadorem hokejbalového mistrovství světa 2017, které se koná od 1. do 10. června v Pardubicích. Webové sránky MS: http://pardubice2017.com/.

Jana Mensatorová, hokejbal.cz a archiv Petra Nováka

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.