Chiquita

Petr Korbel

Chiquita

Čína má tři sta milionů registrovaných hráčů stolního tenisu.

Tři.

Sta.

Milionů.

Řekl bych, že mají z čeho vybírat.

Nás je nějakých třiadvacet tisíc.

Přesto, jediná země v historii, která je kdy vyřadila ve čtvrtfinále mistrovství světa, jsme my. V jedenadevadesátém, pod hlavičkou ČSFR, jsme je vyřachli. Tehdy poprvé Číňané neměli medaili. Poprvé a naposledy. Porazit je se všeho všudy povedlo jen třem týmům. Švédům a Maďarům ve finále. A nám. Nikomu jinému.

Z toho turnaje v japonské Chibě bych si pamatoval naprosto všechno už jen proto, že to byl můj první světový šampionát, ale úspěch, jaký podle mě dodnes není doceněný, mi všechno ještě umocnil.

Byl jsem juniorský mistr Evropy, ale úplně jsem nevěděl, co mě mezi dospělými na takové úrovni čeká. Odlétali jsme na konci dubna s tím, že nám všichni kladli na srdce, ať hlavně nespadneme z elitní skupiny, tvořené čtyřiadvaceti týmy.

Číňany jsme dostali hned v základní skupině, prohráli jsme 2:3 na zápasy, ale už tam jsme tušili, že by to na ně mohlo jít.

A hlavně, já, mladíček z Havířova, jsem porazil Ma Wengeho.

Možná vám to jméno nic neřekne, ale v roce 1991 to byl někdo. Alespoň v našem sportu. Jednička světového pořadí.

Já ho dal.

Ve čtvrtfinále znova. Přestože si po prvním duelu Číňani samozřejmě dělali rozbory hry a reagovali, zase jsem vyhrál a nakonec jsme šli dál po výsledku 3:2. Fantazie. Senzace.

V tu chvíli mě mrzela jediná věc.

Že jsme doma neměli telefon.

Neměl jsem jak to dát vědět našim, s kým se podělit o radost. Bylo ráno, v Československu se akorát šlo do práce a všichni kluci hned volali svým blízkým. Já nemohl. Co jsme dokázali, se táta dozvěděl až večer z televizních zpráv.

Nakonec jsme skončili bronzoví. Na Ruzyni, odkud jsme odlétali bez většího zájmu, nás po příletu vzali rovnou do vládního salonku na obrovskou tiskovku. Mě se tam zeptali, proč jsem neporazil Ma Wengeho i potřetí, v soutěži jednotlivců. Ta otázka mě zaskočila. Odpověděl jsem, že aby nováček šampionátu sestřelil světovou jedničku třikrát po sobě, to by asi úplně nesedělo…

Nic to nemění na tom, že mě štvalo, jakým způsobem jsem s Ma Wengem třetí zápas prohrál. Nalosovali nás hned v prvním kole do vedlejší haly na krajní stůl.

Na náš duel byl obsypaný diváky.

Rozkřiklo se, že ten mladý Čech si předtím na čínskou ikonu ve družstvech dvakrát vyšlápnul. Získal jsem první set. Hrálo se ještě do jednadvaceti a já v tom druhém vedl 9:4. Pak mi rozhodčí zapískala servis. Že prý jsem ho zahrál proti pravidlům.

Dodnes to nechápu.

Nastala ohromná diskuse. Cítil jsem křivdu. Přišlo mi, že Asiatka, která soudcovala, viděla, jak má Číňan zase problémy, a jsem přesvědčený, že mu pomohla. Nejde o to, jestli bych prošel dál. Měl jsem tak těžký los, že v prvních čtyřech kolech na mě stejně čekali další hráči z top světové třicítky. Asi bych se daleko neprokousal.

Mě ale štval princip.

Tenhle verdikt mě nicméně vykolejil a už jsem se nedokázal vzpamatovat. Ma Wenge mě porazil.

Ohromně jsem se poučil, ovšem s emocemi mám problémy i tak celou kariéru. Neférovost rozhodčího nebo soupeře vydržím bez problémů jen do určité hranice, ale jakmile ji to přesáhne, vybouchnu. Uvědomuju si, že bych neměl. Všichni mi vždycky říkali, že kdybych dokázal svou náturu líp ovládat, mohl jsem být ještě lepší, vyhrát toho víc, ale jsou věci, které na sobě jen tak nezměníte. Dneska to vím, dívám se na sport s nadhledem, ale mladý člověk takové řeči nechce slyšet. Zvlášť ne, pokud má nějaké úspěchy.

Spíš jsem chtěl rozebírat to, co dělám dobře.

Z toho japonského mistrovství, jímž všechno naplno začalo, mám doma schovanou medaili a nedávno jsem na YouTube našel i celý záznam našeho čtvrtfinále, který mám doma i na VHSce. Moc pěkně se na to kouká.

S Ma Wengem jsem se pak shodou okolností potkal ve stejném klubu v Německu a naše tehdejší soupeření jsme samozřejmě probrali. Prý byl jediný, koho v čínské reprezentaci po tak nečekaném výbuchu nechali. Pozvali si všechny na kobereček a pak vyházeli jak zbylé hráče, tak i celý realizační tým.

Pěkně jsme jim zavařili.

Jak o tom tak přemýšlím, ani nevím, co po těch pětadvaceti letech dělají kluci ze Slovenska, kteří tam s námi byli…

Už tehdy v Japonsku jsem začínal s chiquitou.

S úderem, který mě proslavil.

Tehdy měl ještě dětské nemoci a potřeboval pár tabletek, aby se úplně vykurýroval, ale zabíral. Postupně jsem ho ladil až do současné podoby. Jsem hračička, vždycky jsem po tréninku zůstával jednak pro zábavu, ale taky, abych vymyslel vlastní způsoby, jak zahrát míček v jednotlivých situacích. Rád jsem s ostatními rozebíral různé herní situace a k pinecu se stočil snad každý můj rozhovor, třeba i u oběda. Žil jsem tím.

Už v začátcích kariéry jsem takhle přemýšlel, jak na Číňany a obecně Asiaty, kteří drželi raketu tužkově, mezi prsty hlavou dolů.

V té době ještě používali jen jeden potah a bekhend pro ně představoval především pasivní úder. Museli obíhat bekhendový roh stolu, aby mohli zahrát forhendem. Tím, že já jim zahrál míček bekhendem na druhou stranu stolu tak, že se po odražení točil do jejich bekhendu, byl pro ně problém určit, jakou stranou hrát. Často zůstali setinu sekundy na rozpacích.

A když mi roh oběhli, otevřeli mi tím ten druhý.

Jakmile protivník viděl, že napřahuju k bekhendovému flipu, buď se mu to pak špatně vybíralo a většinou svůj úder zkazil, nebo chtěl hrát forhendem a v tu chvíli jsem zahrál na opačnou stranu.

Ani nevím, kdy jsem tenhle úder poprvé ukázal. Ale na tužkaře to byla ohromná zbraň. Nikdo přede mnou takhle nehrál, podobné údery byly do té doby jen přípravné, ale přímo se s nimi nedělaly body.

Já ten svůj neustále piloval a on začínal zabírat.

Oni nevěděli, co s ním!

Po čase se ke mně dostal čínský magazín. Měsíčník o stolním tenise o 128 stranách, kde se rozebírá úplně všechno, co si v souvislosti s naším sportem můžete představit.

V tomhle čísle jsem našel sérii fotografií a na nich chlapa s pohyby rozfázovanými do nejmenších detailů.

Byl mi povědomý.

Byl jsem to já.

Číňani si mě začali fotit. Zaměřili se na to, jak našlapuju, jak mám zdvihnutý loket, čím míček trefuju, v jaké poloze se nachází mé zápěstí.

Co si budeme povídat, v první chvíli mě to zahřálo. Prostor, jaký mi v tom časopise věnovali, značil, že to asi dělám fakt dobře.

Začali ze mě mít strach.

Zároveň bylo jasné, že hledali protizbraň. Že tohle celé sloužilo v první řadě k nastudování mých tendencí. Jako návod k tomu, jak na mě. Jak proti mému úderu hrát.

Dokonce mi Ma Wenge s odstupem pár let vyprávěl o tréninkovém centru čínské reprezentace v Pekingu, kde se nachází místnost, na jejíchž stěnách visí fotografie hráčů, většinou evropských, proti nimž se místním špatně hraje. Na jednotlivé soupeře mají napsanou taktiku a jejich silné a slabé stránky. Před každým velkým turnajem tam museli chodit studovat.

Visel jsem tam taky.

Jakmile mi někdo chiquitu vrátí a falše se nasčítají, je zle. Valí se to na mě jako bumerang.

I Číňani, kteří do té doby většinou hrávali tužkovým držením, si tak postupně začali lepit dva potahy, na každou stranu rakety jeden, a učili se jednak na můj úder reagovat ale i ho sami používat. Z pasivního odehrání dělali aktivní.

Chvíli jim to trvalo, ovšem nebudu lhát, když to na mě začalo lítat zpátky, měl jsem s tím taky problémy.

Vybavuju si, jak to na mě jeden soupeř poprvé vytáhl.

Třeba proto, že věděl, že jde o můj úder, chtěl zjistit, jak se s ním vypořádám. Myslel, že vím, jak si s tím poradit.

Jak jsem to asi měl tušit?

„Do pytle, co s tím mám jako dělat?“ blesklo mi hlavou

Sám totiž nikdy pořádně nevím, kolik dám do tohohle úderu rotace. Prostě to zahraju. Jakmile mi to někdo vrátí a falše se nasčítají, je zle. Valí se to na mě jako bumerang. Úder třeba přímo nezkazím, trefím ho na stůl, ale jen soupeři nahraju a už jsem v pasivitě. A když se top hráč dostane do útoku, bod získá.

Paradoxně pokud se chiquita zahraje rychle, hráči na ni reagují lépe, než když míček vyletí pomalu, tehdy je to daleko víc nevyzpytatelné. Když protihráč balon trefí proti a on jen plachtí, mám skutečně problém i já.

Jelikož při bekhendovém flipu míček ve vzduchu zatáčí, začalo se úderu říkat banánový. Kdysi před lety jsem dělal rozhovor do japonského časopisu s panem Imamurou, dnešním šéfem firmy Butterfly pro Evropu, a jeho napadlo, proč to celé nepřekřtít na chiquitu.

Rychle se to označení vžilo.

Je dobré říct, že samotná ovocnářská firma proti tomu nikdy nic nenamítala.

Jestli se mi jednou povede otevřít vlastní halu, rád bych ji pojmenoval Chiquita zrovna tak. V pingpongovém světě totiž dnes každý ví, co to znamená a kdo s tímto úderem začal. Je spojený s mým jménem, na což jsem hrdý.

Dnes už ho taky používá skoro každý. Hráči po celém světě se ho naučili a mají ho v repertoáru. Pořád je nebezpečný, ale když jsem s ním začínal, představoval daleko větší výhodu než dnes. Dnes se hraje několika způsoby, ostatní chiquitu začali zdokonalovat, neustále se vyvíjí.

Kamarádi mi nicméně často z legrace říkají, že jsem si ji měl nechat registrovat. Je pravda, že kdybych měl mít za každé užití třeba jen deset centů, byla by to paráda…

To ale samozřejmě není proveditelné.

Sám jsem vymyslel i několik dalších úderů, jež se snažím použít třeba jen v určité fázi zápasů a na konkrétní hru protihráče. Mám třeba jeden čop spodem, který jakmile trefím přesně, můžu si rovnou v klidu jít pro ručník. Nikdy to ještě nikdo nevytáhnul zpátky.

Tehdy na mistrovství světa v Japonsku nešlo o jedinou křivdu, která ve mně hlodá i po letech.

Něco podobného se mi stalo, když jsem měl asi nejlepší formu v kariéře. Na mistrovství světa v Číně. Kde jinde…

V Šanghaji jsem hrál s nasazenou dvojkou Ma Linem, o postup mezi nejlepších šestnáct. Vedl jsem si výborně. Už se počítalo jen do jedenácti a já vedl 3:2 na sety, 7:4 v šestém, ale on dokázal srovnat. V sedmém setu jsem se dostal zase do vedení, dokonce 7:3 a v tu chvíli začal čínský trenér Ma Linovi něco ukazovat, dávat mu tipy.

To podle tehdejších pravidel při hře nesměl, dovolené to bylo jen mezi sety.

A to ještě měli Číňani navíc kolem stolu na spodních tribunách v každém rohu kurtu posazené své další trenéry, kteří se posunky domlouvali a dávali svým hráčům tipy.

Zpětně jsem zjistil, že jsem odehrál celý zápas o bronz na olympiádě s raketou nalomenou v krčku, aniž bych to věděl.

Náš zápas byl poslední toho dne a končil kolem půl jedenácté večer, všichni ve vyprodané hale pro osmnáct tisíc lidí byli utahaní a evropští kluci mi prý drželi palce, ať Číňana porazím. Rakouský rozhodčí, který se shodou okolností znal s mým tátou, dal tomu gestikulujícímu trenérovi zcela právem červenou kartu. Vykázal ho na tribunu.

Jenže on se sekl, že nejde. Nastala sáhodlouhá diskuse.

Samozřejmě, že to celé vyprovokovali schválně. Už nevěděli, co jiného zkusit, aby mě vyvedli z tempa. Bylo mi hned jasné, že průtahy jsou pro mě špatné, byl jsem rozjetý. Pauza trvala asi čtvrt hodiny, než toho trenéra fakt přesvědčili, že na tribunu prostě půjde. Já si mezitím vzal tepláky, abych nevychladl, a říkal jsem si, ať se vůbec nedívám, co se děje kolem rozhodčího, ať na to nereaguju a dál se soustředím jen na sebe.

Stejně jsem prohrál, rozhodující set skončil 9:11.

Podruhé v životě jsem měl v očích slzy zoufalství.

Poprvé to bylo na olympiádě v Atlantě poté, co jsem ztratil zápas o bronz.

Tehdy se často přelepovaly potahy, ale řešilo se, aby lepidla neobsahovala toxické látky, a kvůli tomu se kontrolovaly rakety. Tu moji vzali padesát minut před začátkem semifinále s Číňanem Wang Taem. Ve chvíli, kdy se člověk rozehrává, jsem ji tři čtvrtě hodiny neměl v ruce. Ano, hrál jsem se svojí náhradní, ale to není úplně ono.

Byl to klasický zářez.

Když se někomu raketa kontrolovala ve speciálním vakuovém boxu, po každém měření na ni dělali fixami barevný křížek nebo kolečko. Já měl tu svou úplně barevnou. Byl jsem furt losovaný.

A to jsem ještě pak zpětně zjistil, že jsem odehrál celý zápas s raketou nalomenou v krčku, aniž bych to věděl. Tušit to, byl bych z toho nesvůj.

Nevyvrátím, že Číňani vymýšleli, jak mě zastavit nejrůznějšími způsoby. Ruku do ohně bych za to nedal, ale pochybnost mám.

Před pár lety jsem na turnaji v Kataru porazil Ma Longa, dnešní světovou jedničku, tehdy začínajícího nadějného hráče. Jeden britský novinář se mě pak ptal, jestli vím, jak si obecně vedou evropští hráči proti Číňanům a jak jsem na tom v tomhle ohledu já.

Patřím do top pět všech dob, což mě hodně překvapilo.

Ano, byl jsem schopný je porážet. Pomáhala mi chiquita. Ale netušil jsem, že jsem na tom až tak dobře.

Bylo ovšem období, kdy jsem proti Číňanům hrál radši než proti top Evropanům. To proto, že se tu za mých časů sešla ohromně silná generace, daleko silnější než dnes. Každá éra má své, ale tehdy hráli skuteční velikáni. Těší mě, že jsem patřil mezi ně, a ještě jsem zvládal štvát Číňany.

A jen pro představu, jak bylo těžké se na tehdejším mistrovství Evropy prosadit – Francouz Jean-Phillipe Gatien, mistr světa 1993 a druhý na olympijských hrách v Barceloně, žádnou individuální medaili z Evropy nemá.

Já mám aspoň jednu.

Na pinec mě táta vzal poprvé v šesti letech. Chodil jsem ale i na fotbal, hokej, gymnastiku, plavání i šachy. Dbal na to, abych měl všeobecnou průpravu. Držel mě taky dost zkrátka, než jsem v osmnácti odešel hrát do zahraničí. Sbalil jsem si saky paky a vydal se do světa, kde však nikdo nestál s roztaženou náručí a nečekal, až nějaký Korbel dorazí.

Začátky byly krušné.

Své první působiště jsem našel v Montpellier, kde jsem ale vydržel jen jednu sezonu, další jsem už absolvoval v německé Bundeslize. V Alteně, v malém horském městečku, kde jsem ještě neměl auto a všude jsem jezdil hromadnou dopravou. Bydlel jsem u jedné staré paní v baráku, který byl úplně poslední na kopci. Když jsem si chtěl nakoupit, musel jsem pět kilometrů pěšky. Pak s taškami zase nahoru.

Tamní trénink mi ale nestačil. Cítil jsem, že se nezlepšuju, takže jsem zjišťoval, kam bych mohl jezdit. Možnosti se střídaly, jednou mě nechali trénovat tady, jindy zas támhle. Běžně jsem vstával ve čtyři ráno, sešel jsem kopec na vlak z Alteny do Hagenu, kde jsem přestoupil na směr, jaký jsem ten den potřeboval. Vracel jsem se v jedenáct večer. A zase do kopce.

Ráno znova.

Vydržel jsem to takhle měsíc, než jsem byl úplně K.O.

Zpočátku jsem toho ani tolik nevydělával, ale skočil jsem do vody a snažil se plavat. Dnes někdo dostane naservírováno všechno hned a pak si toho možná neváží. Mám přitom dojem, že sportovci, kteří se museli vyhrabat nahoru ze skromných podmínek, toho dokázali víc.

Zažil jsem stolního tenistu s úžasným citem v ruce, odhadem na míček, ale nechtělo se mu běhat. Byl líný jak veš. Sotva to mělo bolet, tak povolil. Měl totiž od táty kreditku na tolik peněz, kolik chtěl.

Tohle je špatně. Odměna přece musí přijít za něco, ne automaticky.

Já tehdy nicméně zašel za manažerem v Alteně, že to nezvládám, jestli by mi mohl vyplatit nějaké peníze dopředu, abych si mohl koupit aspoň ojeté auto.

Svolil a já si pořídil rozvrzaného volkswagena.

Za měsíc mi ho u našich v Bratislavě ukradli.

Zůstal jsem bez auta a bez peněz, které mi v klubu dali s předstihem. Přišlo mi, že mě to hodilo zpátky na začátek.

Člověk se ale nějak prokouše. Dneska se tomu směju, přestože tehdy mi do smíchu fakt nebylo. A ačkoliv jsem byl ze všeho ohromně unavený, na tréninku jsem dělal, co jsem mohl, abych se udržel v první skupině a měl tak dobrý sparing. Začínal jsem na krajním stole a postupně se propracovával doprostřed. Takhle to tam funguje dodnes. Jako když hokejista v NHL postupuje z farmy do čtvrté lajny elitního týmu a pak výš.

Z Alteny jsem za dva roky přestoupil do Düsseldorfu, dnes nejúspěšnějšího klubu Evropy. Tam jsem se naučil strašně moc.

Těší mě, že jsem vnímaný jako ambasador stolního tenisu. Byli tu Orlowski, Panský, Hrachová a novodobě se český pinec rovná Korbel.

Lichotí mi to.

Na druhou stranu tohle platí už pěkných pár let a není to dobře pro samotný sport. Potřebovali bychom někoho, kdo mě vystřídá. Věřím, že se někdo takový brzy objeví.

S radostí předám svoje zkušenosti tomu, kdo bude mít na to, aby se dostal na nejvyšší úroveň, na níž jsem se pohyboval já. Udělalo by mi radost, kdyby se to podařilo, bylo by to zadostiučinění. Vlastně i proto pořád hraju.

Myslím, že nejsem úplně blbej a dokážu vnímat, což mi říkali někteří špičkoví trenéři. Děkuju pánu Bohu, že jsem s nimi mohl v klubech pracovat. V zahraničí jsem toho poznal spoustu a nasbírané poznatky umím a chci předávat dál, do hrobu si je vzít nehodlám. Co jsem od sportu dostal, bych rád vrátil. Proto jsem i přesídlil zpět na Ostravsko, kde jsem vyrůstal, a chci zde něco vybudovat.

Možná se to nezdá, ale stolní tenis je u nás obrovsky rozšířený. Kluci přicházející v úvahu pro národní tým se jím můžou i slušně živit a v počtu registrovaných klubů jsme dokonce na pátém místě v Evropě. Přiznávám, nečekal jsem to. Lidí tu hraje strašně moc, což vidím i díky tomu, že mám firmu na vybavení pro pinec. Zájem je ohromný, jen by to chtělo víc propagace.

Kde můžu, využívám k tomu své jméno. Nejsem Jarda Jágr, s ním se nechci srovnávat, maximálně tak věkem, ale lidi mě přece jen poznávají. A v zahraničí ještě víc. V Německu a v Asii vnímám popularitu intenzivněji než u nás.

Když dnes přiletím do Číny, už se na mě sice nehrnou lidi na letišti, což v devadesátých letech bývávalo, ale pořád ke mně třeba někdo v obchoďáku přijde a chce se vyfotit. Oproti tomu, co zažívají jejich domácí top hráči, je to úplné nic. Oni jsou absolutní celebrity. Nemůžou vyjít na ulici.

Doslova.

Vždyť my kdysi v Číně na mistrovství světa cestou na trénink jezdili kolem řady betonových stolů, jaké jsou občas k vidění i u nás.

Byla jich tam spousta a všechny neustále obsypané. Na lavičkách čekali další lidé, až si budou moct zahrát. Druhá věc ovšem byla, že když jsme se tam s klukama šli podívat, žasli jsme, jak úžasně to všichni umějí.

Kuchař s uklízečkou si tam dávali neskutečné výměny.

Ve stolním tenise na sebe navazují tři složky.

Hlava, která dává pokyn.

Nohy, na nichž musíte být dobře postavení.

A až nakonec ruka.

Slabší hráči chtějí všechno urvat právě rukou, což je špatně. Spousta z nich jde na úder nejdřív raketou a pak teprve se přesunují. Ne. Je důležité se dobře postavit. Ruka už to pak nějak provede, švihne. Pokud nejste na údery správně postavení, nedokážete skloubit pět šest částí těla v jeden pohyb a následuje chyba. Kyčle musí ladit s trupem, rameno je před. Jakmile jde ruka pozdě, trefujete míček za tělem a máte problém. Všechno tohle hraje roli. Jsou to nuance, které se musí hráč na top úrovni naučit chápat a ovládat.

Pan Okimura, bývalý předseda mezinárodní federace, jednou řekl, že stolní tenis jsou šachy ve sprintu na sto metrů. Vystihl to přesně. Na reakci máte fakt málo času. Je to hodně o přemýšlení, o taktice. Jen druhů servisu je třeba dvacet, úderů nespočet a neplechu vám v tom všem ještě udělají rotace míčku.

Jak chytne třeba trojitou kombinovanou faleš, má tendenci se točit rychleji než motor formule 1. Všemi směry.

Přesto už je pro mě rutina, abych během setiny vteřiny poznal, jak míček od soupeře letí.

První věc, jíž sledujete, je kontakt protivníkovy rakety a míčku. Jak a ze které strany ho udeří a kam ho roztočí. Pokud tohle nevidím, pokud mi to schová pod stůl a dá úderu faleš, všímám si značky na míčku. A když ani ji nepostřehnu, hned vím, že se míček točí strašně rychle, takže dostal hodně rotace. Nebo naopak jen plachtí. Podle toho určuju sklon své ruky. Všechno je to hra úhlů.

Třeba Asiati jsou v tomhle směru obecně kopyta, myslí si, že všechno prorvou silou. Jak proti nim použijete velkou rotaci, stejně míček napálí, co můžou, a ten jde klidně na jejich půlku stolu. Pak se dívají na trenéra stylem: „Jak to?“

Další alchymie jsou třeba i druhy potahů a samotné rakety.

Já mám pět svých udělaných přesně na míru v japonské fabrice. Všechny váží 91 a půl gramu, mají těžiště posunuté do hlavy a držátko je přesně zaoblené na moji ruku. A to si ho ještě sám šmirgluju, abych měl lepší sklon. Všechna dřeva v raketě pak pocházejí z jedné desky jednoho stromu. Je totiž rozdíl, jestli rostl na okraji lesa nebo uprostřed, působí na něj pak jinak déšť i sluníčko.

Prkénko má pět fošen, základ je z javoru. Následuje na každé straně vrstva fiber glassu, materiálu používaného na trupy letadel, díky němuž zůstává cit, ale roste rychlost míčku. Potah je dvouvrstvý.

Dřevo vydrží, dokud nepraskne, s tím současným hraju už šestnáct let, ale potahů vystřídáte třeba sto třicet na sezonu. Liší se barevně, červený a černý. Existují softové potahy, pak „trávy“ s vroubky směrem ven, nebo anti-spiny s opačnými vlastnostmi.

Profi raketa je zkrátka vcelku vědecká záležitost. Přesto už jsem byl schopný hrát i se spoustou jiných věcí. Ve škole se třeba často uzavíraly sázky, na lavici se postavily knížky jako síťka a já pinkal například hokejovým pukem.

Jindy tramvajenkou.

Prkénkem na cibuli.

Židlí.

Později klidně i flaškou Jima Beama.

Stačí vždycky jen zjistit, jak daný předmět odráží, a dá se to. Jen falše s těmihle kuriozitami pořádně nedáte. Nakonec ale ve finále mistrovství světa i ve školní třídě jde jen o to, trefit úder o stůl tak, aby ho soupeř nevybral.

Pak zjistíte, že míček může ve vzduchu občas i zatočit.

Aleš Krecl, Jaroslav Loskot/www.fotoloskot.cz a archiv Petra Korbela

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.