Cestička výjimečnosti

Jiří Prskavec

Cestička výjimečnosti

Nedávno jsem si na stopkách měřil rychlost reakce. Vyšlo mi, že moje svaly dokážou zmáčknout tlačítko dvakrát po sobě nejrychleji za sedm setin vteřiny.

Sedm setin.

Když jsem tedy vyhrál mistrovství Evropy a podnik Světového poháru v Troji o setinu a byl čtyři setiny před čtvrtým místem na olympiádě v Riu, šlo o náhodu. Přiznávám bez mučení, měl jsem kliku.

S těmi, které jsem předstihl, jsme prostě dojeli nastejno. Setinu v rozboru své jízdy nikdy nenajdete. Vyloučeno. To je úplné nic.
Věřím ale, že mi štěstí přálo z nějakého důvodu.

Na trati jdu do maximálního risku a ve všech zmíněných závodech jsem tak při průjezdu branek jednou šťouchnul. Byl jsem tedy vlastně pokaždé o dvě vteřiny rychlejší než ostatní, protože nikdo z nich chybu neudělal.
A takový rozdíl už poznat jde.

Neberte mě, prosím, jako přehnaně sebevědomého. Já jen vím, že pokud mi jízda vychází podle plánu, vůbec si nepřipouštím porážku. Nikdy a s nikým. Nepochybuju. A v takovém případě pak taky vítězím. V ohromném množství případů jsem byl od prvních třech branek přesvědčený, že to dám.

Je to jen o mně.

Vždycky jsem byl mrňous.

Už v mladších žácích jsem ztrácel výškou i silou a až do jednadvaceti moje tělo dohánělo náskok ostatních, kteří už ve třinácti byli třeba o dvě hlavy větší.
Stejně jsem si nehodlal připustit, že bych s nimi mohl prohrávat. Chtěl jsem být nejlepší i proti obrům.

Taťka, můj trenér, mě neustále uklidňoval, že mám být trpělivý. Že to přijde.
Vyrosteš.
Zesílíš.
Přeskočíš je.
Oni teď jen mají víc síly, opakoval mi.
Bylo hodně těžké to kousat, ale věřil jsem mu.

Po všechny ty roky představovala moji jedinou šanci správná technika. Pilovali jsme ji spolu, nedostával jsem žádné extrémní objemy na posilování a místo toho jsme zkoušeli co nejrůznější tratě, nové způsoby průjezdů a těžké přejezdy válců. Kde jsem zaostával silou, musel jsem nahnat čas díky správně zvládnutým záběrům, díky co nejkratší cestě skrz branky. Zjistil jsem, že mě to baví. Trénoval jsem mnohem víc než ostatní, trávil jsem u vody spoustu času a doma se pak sám pořád dokola koukal na svá videa a snažil se najít místa, kde můžu získat výhodu, kde být rychlejší.

Hledal jsem svoji cestičku výjimečnosti.

U počítače jsem takhle strávil nekonečné hodiny. Normální teenageři sjížděli filmy a seriály, já zastavoval, vracel a mačkal „znovu přehrát“ u desítek průjezdů slalomových tratí, které jsem kdy absolvoval.

Mělo to jedinou podmínku. Pouštěl jsem si jen ty závody, v nichž se mi dařilo.

Ty nepovedené nevidím rád, místo toho jsem si vybíral okamžiky, kdy jsem jel dobře a říkal si, co bylo super, co musím příště zopakovat. Snažil jsem si zapamatovat úspěšné nájezdy do branek. Zkoumal jsem každý detail, který může rozhodovat.

Ta videa jsem odmala viděl nesčetněkrát. A dodnes je mám od těch vyloženě dětských až po ty světové na disku. Všechna.

Že vodnímu slalomu odmala rozumím, je přirozené, protože jsem v jeho prostředí vyrůstal. Taťka závodil a mamka jezdila s národním týmem jako fyzioterapeutka. Už jako malý špunt jsem tak s nimi cestoval po největších světových závodech a špičkoví kajakáři se stali mými hrdiny. Nejdřív táta, pak Fabien Lefevre nebo Ivan Pišvejc. V sedmi letech jsem všechny znal a dokázal rozlišit, kdy se jim co povedlo a kdy ne.

Zkoušel jsem později i lyžování, ale v něm jsem nezískal dojem, že můžu být nejlepší, což je něco, s čím jsem se nikdy nebyl ochotný smířit. To hned na svých prvních kajakářských závodech asi půl roku poté, co jsem začal jezdit, jsem skončil třetí.
Jasně, bylo nás tam asi sedm a na prvního jsem nabral ztrátu kolem minuty, ale to nikoho nemusí zajímat, ne?
Stál jsem na stupních vítězů!

No, i když ne úplně nadšený. Vždyť jsem nevyhrál. Nešlo by to příště líp?

Přes zimu jsem na svůj věk ohromně dřel, s mamkou a taťkou chodil i do posilovny, kde jsem si cvičil s vlastní vahou, a v nové sezoně i díky tomu vyhrál skoro všechny závody kategorie předžáků.
Vidíte to slovo „skoro“?
Já chtěl VŠECHNY.

Povedlo se to až další rok.
První místo.
První místo.
První místo.
Všechno přibližně s patnáctivteřinovým náskokem.
Tak nějak mi to zhruba vyhovovalo.

Vůbec jsem proto nechápal, že mě později v mladších žácích při prvních dvou startech vydrtil Marek Šindler, můj o rok starší kamarád. Po sezoně samých triumfů pro mě bylo nemyslitelné přijmout skutečnost, že by mě taky někdo mohl porazit.
Nesnáším ten pocit.

A jasně, že jsem Marka nakonec dal a žákovský pohár před ním vyhrál.

Nejdůležitější okamžik v kariéře každého vodního slalomáře ale přijde ještě dřív, než začne pokukovat po medailích. U mě to nebylo jinak.
Musí se zbavit strachu z vody.

Dítě se naučí jet v lodi rovně, otočit ji dokola, dostane do sebe pohyby při základních závěsech a záběrech, ale potom přijde moment, kdy musí samo přejet proud. Je v něm poprvé samo, kolem něj to bouří a není jiná cesta, než se vypořádat se všemi překážkami, zpátky to nevede.

Nejdůležitější okamžik v kariéře vodního slalomáře přijde ještě dřív, než začne pokukovat po medailích. Musí se zbavit strachu z vody.

Nemáte strach, že se utopíte nebo rozbijete. Máte těžko popsatelný respekt z přírodního živlu, jenž musíte překonat. Zlomit to. Třeba kamarád, který dneska skáče na BMX úplné hovadiny, podle mě o život, s kajakem přestal, protože se vody příliš bál.

Což o to, z lodi vždycky vylezete a eskymácký obrat se naučíte už jako malí na bazénu. Ale stejně jakmile se poprvé otočíte, chvíli trvá, než vám dojde, co dělat. Víte, že se vám nic nemůže stát, i tak je v tom neustále něco iracionálního. Mockrát jsem brečel, když jsem seděl v lodi ve vracáku a měl jsem přejet o úsek níž. Přestože mě maminka vozila po řece už jako malého, čekala mě dlouhá štreka, než jsem strach úplně vymazal.

Vodní slalom je přitom paradoxně jeden z nejbezpečnějších sportů na světě. Občas si maximálně někdo vyhodí rameno.

Kanadě vděčím za mnoho.

Bylo mi čtrnáct, když jsme se tam na dva roky přestěhovali. Taťka tam kvůli mně chtěl a vyšlo, že dostal nabídku tam trénovat. Takovou možnost skoro nikdo z Česka neměl a já díky tomu po letech na kanále najednou jezdil na krásných vodnatých řekách, musel číst vlny a hodně pádlovat. V takové situaci nemůžete s vodou bojovat, musíte se s ní sžít a využívat ji ke svému prospěchu. Naučil jsem se i proto úplně přirozeně dopředný záběr líp než devadesát procent závodníků. Umím teď s jeho pomocí dobře prodat svoji energii. Moje loď jede na co nejmenší spotřebu.

Mimochodem, sjet na slalomovém kajaku Ottawa River, kterou po jednotlivých úsecích předělují jezera a kolem je nádherná příroda a žádná civilizace, to není trénink. To je radost.

Po návratu do Česka jsem se dostal do reprezentace, ale hned na svém prvním velkém závodě, juniorském mistrovství Evropy, jsem z nervozity dal tři šťouchy a nepostoupil. Úplně jsem se rozložil. Když jsem pak za rok na mistrovství světa juniorů ve Foix jako jeden z favoritů chtěl ve finále jízdu jen jistit a skončil tak jedenáctý, začal jsem o sobě pochybovat.

Věděl jsem, že táta míval s psychikou při závodech problémy, a já se bál, že budu s nervama taky špatný. Nevyšly mi první dvě velké akce, což mě donutilo přemýšlet, jestli na tuhle úroveň vůbec mám.

Řekli jsme si, že tohle už nikdy neudělám. Že už nikdy nepojedu jen na jistotu, protože to není to, v čem jsem dobrý. Odjakživa jsem zvládal riskantní průjezdy, jimi jsem se chtěl odlišovat. Od závodu ve Foix se to definitivně stalo mým stylem. Brzy nato jsem vyhrál juniorskou Evropu a byl tři vteřiny za medailí ve třiadvacítkách. V sedmnácti. Zjistil jsem, že úplně marný asi nebudu. Další rok už jsem si vyjel nominaci do všech kategorií včetně dospělé reprezentace.
Hustý.

Naskočil jsem na totální vlnu. Jen se mě neptejte, jak je možné neprojet první branku závodu.
Jde to.

Rozhodně to jde, když jste junior, který je ze všeho u vytržení a vyrážíte do první kvalifikační jízdy na seniorském mistrovství Evropy.
Ale v pohodě, zvládl jsem ji napodruhé a nakonec i vyhrál čtvrtfinále, které se ten rok jedinkrát jelo.

Jo, vyhrál.

Peter Kauzer, Daniele Molmenti, Vávra Hradilek, všechny tyhle bouráky jsem najednou viděl odjíždět před sebou. Já, osmnáctiletý kluk s vizáží dítěte. Ještě čtrnáct dní předtím bych ani neřekl, že nějaký takový závod v příštích letech vůbec můžu jet.

Skončil jsem třetí. Nikdo dodnes v mužské kategorii nedokázal získat medaili takhle brzy.

Možná vám přijde, že kdo je ve vodním slalomu nejrychlejší, prostě každou trať profrčí a vyhraje.
Tak to vážně ne.

Ve vodě pod vámi se děje tolik věcí, do toho občas fouká a hýbou se brány, že jen pár nejlepších dokáže tyhle faktory ovlivnit. A i jim to někdy ujede.
Člověk musí mít něco, co nejde úplně popsat a říká se tomu cit pro vodu.

Můžu se vám pokusit přiblížit jen to, co při závodech prožívám. Jak vypadá ten zvláštní stav, kdy vnímám, jak kloužu směrem k cíli, a přijde mi, že vidím všude kolem sebe, i dozadu. Jako bych zapnul mód, kdy z mnoha myšlenek zůstane jediná. Ta na trať.

Do hlavy mi proudí všechno, co potřebuju vědět.
Existuje jen tunel branek přede mnou.
Cítím každou z nich zvlášť.
Poryvy větru.
Vodu, jak se mění.
Sebemenší informaci, kterou mi voda, branky nebo rychlost lodi vydají, dokážu přijmout a vyhodnotit.
Nepřemýšlím, to intuice mi říká, co dělat.
Neexistuje únava, tu přebije adrenalin.

I kdybych sebevíc chtěl, do tohohle stavu se nikdy nedokážu dostat při tréninku, navodím si ho jen při velkých závodech, k mojí mysli pak nepronikne nic. Ani rachot tribun, ten postřehnu až ke konci trati, kdy už mi koncentrace trochu povolí. Tehdy diváky slyším, což je dobře, protože mi pomůžou hrábnout do cíle. Když se podívám na video, jsem schopný říct, v jakou chvíli se tohle stalo, kdy už to jen bezduše tlačím.

Nejdůležitější složkou výkonu v našem sportu ovšem zůstává technika, k níž je potřeba přidat určitou dávku síly. Nejde sprintovat do každé brány, někde je třeba zvolnit a využít vodu, která vás převeze, kam potřebujete. Ti nejlepší vědí, kde si odpočinout, přičemž pojedou stejně rychle jako ostatní, ale zbyde jim síla na jiné pasáže. Já skoro vždy na prvním mezičase ztrácím oproti zbytku závodníků docela dost, ale jsem pak skoro pokaždé nejrychlejší dole. Dělám to tak schválně a vychází to.

Vydělávám na protivodách, což je technická záležitost, a mírně přesazených brankách – to jsou ty cik-cak za sebou. Pod ně se díky své menší postavě vejdu snáz než jiní. V tomhle jsem skutečně mezi nejlepšími na světě, tady si dokážu zkrátit lajnu od startu k cíli. Stačí se ráno podívat na postavenou trať a hned vidím, kde naberu náskok a kde naopak v pádlovacích pasážích trochu ztratím. Poznám, kde pošetřit síly a kde ze sebe budu muset vydat všechno, abych ostatním stačil.

Do olympijského závodu v Riu jsem šel jako mistr světa i Evropy a v top formě. Přesvědčený, že jsem nejlepší. Vsugeroval jsem si, že to klapne, že mám svůj den, ale stejně jsem si uvědomoval, že to tak vůbec být nemusí. Nebylo snadné říct si, že to je jen sport, o nic nejde a v nejhorším to holt zkusím za čtyři roky.
Tak, jako když jsem vystartoval do kvalifikační jízdy, jsem se ještě nikdy necítil.

V hlavě se mi spojilo všechno. Můj dětský sen, že jednou pojedu na olympiádě, i vzpomínka, jak to na ní nevyšlo tátovi v Sydney, přestože měl natrénováno. Viděl jsem zase sám sebe s babičkou před televizí, jak na tátu koukáme.

Před semifinále mi neuniklo, že do publika přicházejí další čeští sportovci a najednou jsem si uvědomil, že je nechci zklamat. Nikoho z těch lidí, kteří mi věří. Kteří doma sedí u přenosu přesně tak, jako jsem kdysi seděl já. Došlo mi, že mi fandí rodina a kamarádi, jimž jsem odjakživa tvrdil, že tu jednou budu. Od pěti let jsem na tomhle startu chtěl stát. Tak jako všichni ti, které jsem hltal, sledoval, co dělají před vyjetím na trať, a přemýšlel, jak se v té situaci budu chovat já.

Olympiáda byla z tohohle pohledu nejtěžší závod, jaký jsem kdy jel. Všechno pro mě bylo najednou nové. Nikdy už to nebude tak strašně těžké jako v Riu.
Stejně mě to ohromně bavilo.

Tohle byla chvíle, na niž jsem čekal, pro kterou jsem všechno dělal. Na ten pocit do konce života nezapomenu. Byl silný. Hodně silný.

V momentě, kdy jsem vyjížděl z levé protivody pod skokem a šel jsem do přejezdu, zazvonilo mi v hlavě, že jedu dobře, ale mám šťouch. Ten jsem předtím neřešil. Vždycky víte nebo aspoň tušíte, že jste se branky dotkli, je ale důležité, aby vás to nerozhodilo, ani na okamžik jste nevypadli z koncentrace.
Já si řekl, že jsem tak rychlý, že to i se šťouchem můžu dát.

Nepárej se s tím a jeď.

Když jsem protínal cíl, tak nějak jsem tušil, že to vyjde.

Jana Mensatorová a archiv Jiřího Prskavce

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.