Čahák

Jan Čaloun

Čahák

Jen zavřu oči a vidím to před sebou úplně jasně. Hrneme se ze střídačky k Hašanovi, který trefuje vyhozenou hokejkou Ríšu Šmehlíka pod oko.

Objímání. Pohledy po tribunách.

Někdo mi vrazil do ruky vlajku, tak jsem s ní mával.

Pak kabina. Autobus do Tokia, kde jsem seděl vepředu a kousek vedle stál postavený lavor, nad nímž Alby Reichel s Ivanem Hlinkou holili knír Slávovi Lenerovi, který se vsadil, že svoji chloubu shodí, jestli vyhrajeme. Následovalo letadlo, v němž jsme se všichni nahrnuli dopředu k rohové sedačce. Seděl na ní spokojený Hlína a už úplně zničený Sláva. Nikdy moc nepil a brzy poznal, že Hlínovi v tomhle ohledu nestačí. Jemu ostatně nestačil vůbec nikdo.

Nagano. Zážitky odsud mám nadosmrti, stejné jako zbylí kluci. Když ale budete vyjmenovávat hrdiny tehdejšího zlatého týmu, určitě si vzpomenete na jiná jména než na to moje.

Hrál jsem tam tři zápasy, v play off jsem zůstal jen na střídačce. Přitom možná jen stačilo, abych tu Gumovu přihrávku trefil jako předtím tolikrát v Litvínově…

Začínal jsem na přesilovkách s Jardou Jágrem a hned v úvodním utkání s Finy mě Jirka Šlégr našel před prázdnou brankou. Měli jsme to tak sehrané od mládí. Guma byl ohromně šikovný a přesně věděl, kde se pohybuju. Já zase jak jsem viděl, že mu jde puk na modrou a on napřahuje, postavil jsem se tak, aby mi mohl přihrát.

Udělal to i tentokrát.

Jenže zatímco v Litvínově bych z té situace dal z deseti pokusů jedenáct gólů (deset bych jich tam napálil a jedenáctý by se mi odrazil od chráničů), tady mi to zvláštně skočilo, minul jsem. Možná se projevila i nervozita. Dokud totiž nepřemýšlíte a necháte vaše tělo instinktům, jde to. Když se vám ale v hlavě honí myšlenky typu „teď jsem na olympiádě, ohromně sledované, ještě proti Finsku, kde hraju, to chci, strašně moc chci dát gól…“ nedopadá to dobře. Šanci jsem měl i proti Kazachstánu, gólman vytáhl moji bekhendovou kličku, byla z toho pak mela před brankou. Kdyby se do mě ten o tři hlavy větší Kazach chtěl opravdu pustit, asi by mě zabil. Šli jsme na trestnou.

Těchto pár útržků je to, co mi zůstalo z mého příspěvku k úspěchu v Naganu.

Ode mě se vždycky čekaly góly, takový je úděl střelců. Když jsem žádný dva tři zápasy nedal, bylo to špatně. Hráč s jinými přednostmi se nemusí trefit deset utkání v kuse a nikdo to neřeší, pokud je ale definicí vaší hry počet branek, jakmile vám nepřibývají, rozebírá se, proč tomu tak je. U střelce je zásadní sebevědomí. Na začátku turnaje nebo sezony je potřeba rychle dát dva tři góly a ono to naskočí.

Mně to tam tehdy v Naganu nepadlo. Proměnit to proti Fiňákům, věřím, že bych se nastartoval, ale já holt neměl formu. Na poradě před čtvrtfinále, po videorozboru v místnosti v olympijské vesnici proto Ivan na závěr řekl: „Uděláme jednu změnu, místo Čalyho jde Milan.“

A bylo to.

Na mé místo v sestavě se posunul Milan Hejduk, kamarád z dětství, s nímž jsem i v Naganu bydlel na pokoji. Jak se potom ukázalo, tohle mu v podstatě nakoplo nádhernou kariéru v NHL, možná dokonce lýtkem tečoval zlatou ránu Petra Svobody.

To víte, že ode mě kolikrát ze srandy slyšel, že jsem ho takhle postrčil.

My si navzájem přáli. První tři zápasy, kdy seděl on, jsme se bavili, jak je stejně rád, že vůbec může do tohohle mužstva patřit, později jsem to samé říkal já. A myslel jsem to vážně, přestože radost z výher nikdy není taková, jestliže k nim přímo nepřispíváte svojí hrou.

Vzpomínku na pohled z pódia na Staromáku mi nikdo nevezme. Jde mi mráz po zádech, když o tom vyprávím.

Byl jsem tam. Celou dobu přímo na střídačce. Když jsme porazili Ameriku, Kanadu i Rusy. Prožíval jsem všechny ty velké momenty, které znáte z těch dokola se opakujících televizních záběrů. Ale bylo to jiné.

„Buď připravenej,“ to jsem si neustále opakoval. Mohl se někdo zranit a najednou by bylo potřeba, abych zaskočil. Abych se rychle rozcvičil a šel na věc.

„Buď připravenej,“ zněla moje dokola se opakující myšlenka.

Normálně bych takovou situaci nekousal snadno, ale tady se sešla obrovská konkurence. Bylo mi pětadvacet a kolem mě bruslili Gretzky, Hull, Roy, Fjodorov, Kurri, Selänne nebo Bure. Naprostá světová špička.

Dodnes si nejvíc ze všeho vybavím všechny ty nečisté zákroky, hákování, šroubováky a sekání, jaké tehdejší hokej přinášel. Řezali jsme se tam neskutečně, dneska by se hrálo furt ve třech na obou stranách. Pak jak jsme se drželi kolem ramen a Alby Reichel švihnul v nájezdech proti Kanadě puk Patricku Royovi pod vyrážečku, což on vůbec nečekal. Takový okamžik vás vtáhne, přestože jste na ledě nestrávili ani minutu. Euforie se neptá, pohltí vás, jakmile vám první spoluhráč skočí kolem krku.

Byl jsem nachystaný i ve finále, ale bylo mi jasné, že šance, abych naskočil, už je tak jedno procento. To by se to spíš urvalo na dvě lajny, než aby trenéři nasadili někoho nerozehraného.

O tom, co se dělo potom, už šla řeč.

Při oslavách nebylo co řešit, byl jsem součástí týmu a prožíval jsem je úplně stejně. Tehdy jsem jedinkrát v životě viděl tolik nadšených lidí pohromadě. Vydrželi čekat přes noc v ulicích, bušili nám na autobus, vytleskávali nás. Jasně, nečekali na mě, chtěli vidět Jágra, Haška, Růžičku a další tahouny, to oni nesli největší zásluhu na tom, co se v Japonsku odehrálo, co udělalo národ hrdým. Ale přestože jsem na turnaji nedal gól, v některých momentech jsem týmu v základní skupině taky pomohl, to mi nikdo nikdy nevezme. Stejně jako vzpomínku na pohled z pódia na Staromáku. Jde mi dodnes mráz po zádech, když o tom někomu vyprávím. Ani roky odsouvající onen den hlouběji do historie na mém pevně zakořeněném pocitu nic nezměnily.

A když si vzpomenu, jak jsem se na to místo vůbec dostal…

Nejdřív jsem si v koutku duše říkal, jestli bych se před nominací na největší turnaj, jaký do té doby hokej zažil, vůbec mohl dostat do hledáčku trenérů.

Později jsem těžko překonával blok, jestli se neomluvit.

V létě 1997 jsem si totiž prožil zvláštní období. V lese na chatě u Děčína mě kouslo klíště, pár dnů nato se mi začala motat hlava a týden mě trápily velké průjmy. Lítal jsem po doktorech a absolvoval všemožná vyšetření, jestli mi nehrozí nějaké následky. Nemohl jsem se zbavit motolic, trvalo to strašně dlouho a do toho se blížil můj odjezd do Finska, kam jsem podepsal z Ameriky.

V Helsinkách jsem podstoupil další testy, zkoumali mi krev i mozkomíšní mok, ale přestože mi pořád bylo zle a cítil jsem se strašně unavený, na nic se nepřišlo. Dostal jsem v klubu ultimátum, že buď nastoupím do tréninku, nebo budeme muset rozvázat smlouvu. Měl jsem nohy z cementu, točila se mi hlava, ale zabral jsem. Přestože jsem měl vnitřní strach a věděl jsem, že se necítím dobře, musel jsem, jinak bych přišel o živobytí.

Začátek sezony jsem měl i z tohohle důvodu špatný. Zameškal jsem úvodních sedm zápasů, ovšem najednou se mi začalo extrémně dařit. I s počáteční pauzou jsem se postupně dostal až na druhé místo bodování ligy, vyhráli jsme titul a mezitím se objevila i nominace do Nagana.

Ivan netušil, že mi něco je. Sice mi to šlapalo, byl jsem produktivní a my vyhrávali, raketově jsem vyletěl, ale mé potíže ustupovaly pomalu. Prokousával jsem se tímhle složitým obdobím a zvažoval, jestli olympiádu neodmítnu. Nebyl jsem si stoprocentně jistý, že tamní zátěž zvládnu.

Ale vzdát se turnaje století, když o mě trenéři stáli?

Bylo to těžké rozhodování.

Převážilo, že od lékařů jsem měl po všech stránkách potvrzené, že jsem v pohodě, a všechno stejně rozštípla manželka, tehdy ještě přítelkyně. Moje váhání utnula tím, že řekla: „Prostě pojedeš.“

Tak jsem jel a mám zlato z Nagana.

Ani jeden z velkých reprezentačních triumfů jsem neměl šanci si vychutnat úplně naplno se vším všudy.

Mistrovství světa v Lillehammeru 1999, začátek zlatého hattricku, ve mně ovšem hlodal daleko víc než Nagano. Na tenhle turnaj jsem mířil po další skvělé sezoně ve Finsku, cítil jsem se výtečně a věřil jsem, že právě teď je moje chvíle. Tohle je šampionát, kdy opravdu něco ukážu.

Už jako dvacetiletý jsem totiž jel na mistrovství do Německa poté, co jsem v Litvínově nastřílel pětačtyřicet branek. Na turnaji jsem pak nedal ani jedinou a dostal za to strašnou sodu v novinách. Od kanonýra se zkrátka čekaly góly, nic jiného.

V Lillehammeru jsem proto – i po zkušenosti z Nagana – chtěl předvést, že dokážu i v nároďáku být platný. Zpočátku jsem to potvrzoval, dával jsem góly, byl jsem vidět. Jenže čím dál víc mě začínala bolet pata. Hodně. Zjistilo se, že se mi vytvořil zánět ve výrůstku, jaký se občas hokejistům dělá z otlačenin v bruslích. Během dvou dnů mě skolily čtyřicítky horečky a nohu jsem měl jak kopačák. Nevešel jsem se ani do boty, chodil jsem v pantofli. Náš doktor mi tedy to místo zaživa rozřízl skalpelem, vymačkal hnis a strhnul z něj nepříjemný ostruh.

Bolelo to neskutečně. Ležel jsem na pokoji na břichu a řval. To nešlo vydržet.

Další dny jsem potom strávil v posteli a kluky sledoval jen v televizi, až na finále jsem vyrazil na tribunu. Pamatuju si, že jsem měl kožený kabát a koukal jsem, jak Bubák Hlaváč v prodloužení rozhodl v náš prospěch.

Stal jsem se mistrem světa, přispěl jsem tomu, na vyhlášení jsem si byl pro medaili, ale stejně jsem zůstával strašně smutný. Bylo mi hrozně líto, že jsem zase ty nejdůležitější zápasy nehrál. Ani jsem pak neměl chuť se vracet domů na oslavy. Pořád mi nebylo dobře, horečky neustupovaly a kvůli antibiotikům jsem si nemohl s klukama ani připít. Letěl jsem rovnou do Finska.

Nikdy už jsem si pak na žádném mistrovství světa nezahrál.

Zlata s reprezentací, titul ve Finsku, góly v NHL. To všechno je paráda. Ale víte, na co si stejně vzpomenu pokaždé jako první?

Jak jsem vyrůstal na zimáku.

Doslova.

V Ústí na stadionu je dnes restaurace, ovšem tam, kde se nachází její kuchyně, býval byt provozního technika. Dělával ho můj táta, proto jsme měli velký 4+1 v podstatě přímo vedle ledu. Odmalička, celkem patnáct let, jsem tady bydlel. Kde si dneska dávají lidi obědy, sedával táta s pivem. Tehdy to ale ještě byla klasická komunistická hospoda přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kam si chodili chlapi připít mezi třetinami a po zápasech.

Měl jsem tady krásné mládí. Místo současného fotbalového hřiště byla škvára, na níž jsme s kamarádem hráli jeden na jednoho na celé, máma na mě koukala z okna. Tam, zpátky, přes celou délku. Vykopávali jsme po gólech klasicky z půlky. Tam jsem se něco naběhal…

Kde později vyrostla recepce, mi zase táta svařil hokejovou branku, na níž jsem se naučil svoji charakteristickou střelu. Kluci později v Litvínově často říkali, že nestřílím taháka, ale čaháka. Neměl jsem ránu stylově správnou, vždycky jsem to zpoza sebe tak zvláštně hodil, ale Zdeněk Orct a plno dalších gólmanů mi tvrdilo, že nemohli vůbec poznat, kam puk poletí. Byl jsem nečitelný.

Nikdy jsem nevynikal prudkou střelou. Vynikal jsem nevyzpytatelností a přesností.

Naučily mě ji tisíce pokusů míčkem i pukem. Já neustále něco trefoval, neustále jsem dělal blafáky do bekhendu. Sám, nebo přišel kamarád, vzal si lapačku, vyrážečku a už se jelo. On deset nájezdů, já deset. S Milanem Hejdukem a dalšími spoluhráči jsme furt mydlili hokej, ale chodili jsme i na tenis nebo na házenkářské hřiště. Proto jsem dodnes tak všestranný a umím se postavit ke každému sportu. Vděčím za to tomuhle úžasnému dětství, v němž jsem se přirozeným hraním všechno učil.

Na led jsem díky tátovi mohl, kdykoliv to šlo. Vyhlížel jsem v rozpisu, kdy je volno, a jak byla možnost, nazul jsem brusle a mazal jsem tam. Abych se zbytečně nezdržoval, nosila mi mamka dokonce obědy až na střídačku. Naházel jsem jídlo do sebe a už jsem zase pádil střílet. Do toho jsem chodil na tréninky třeba s pěti kategoriemi naráz, už jako dítě mě brali i s mladším dorostem, kde mi nikdo nehrál do těla a já to pomocí své šikovnosti i mezi těmi velkými kluky docela vodil.

Tohle mládí určilo můj sportovní život.

Než jsem v osmaosmdesátém odešel do Litvínova a táta rok nato umřel, prožil jsem na zimáku všechno. Pak jsem se dostal do ročníku mezi Ručinského, Langa, Nedvěda, Šlégra, Beránka a další hvězdy. Tehdy jsem musel ukázat, že opravdu něco umím, abych si získal místo. Povedlo se, skončil jsem s Méďou ve druhé lajně. Báječné časy. Vyhráli jsme republiku, sešla se tam neskutečná generace, vlastně základ naganského týmu.

Dnes máme s rodinou krásný barák, je to náš domov, ale já přesto trávím spoustu času na zimáku. Manželka je ze mě hotová, jak to tam můžu tak milovat.

Vy už asi tušíte, jak je to možné, ne?

„Ty blááááho! Je to tady! Maky, zítra letím hrát NHL!“

Nadšeně jsem přiběhl za manželkou, protože jsem zrovna položil telefon po hovoru s generálním manažerem Deanem Lombardim. Bylo krátce před Vánoci mé druhé sezony v zámoří a mě z farmy povolávali k prvnímu týmu. Konečně.

Markéta dělala v Kansas City školu, tak jsme se domluvili, že odletím a ona za mnou dorazí až na svátky. Zabalil jsem si dva bágly plné oblečení, protože jsem si říkal, že přece budeme lítat do Kanady, na rameno hodil balík čtrnácti hokejek, abych měl do konce sezony vystaráno, a natěšený jako prase vyrazil na letiště.

Po příletu mě vyzvedl řidič a zavezl mě rovnou na stadion. Na připravené místo v šatně jsem si vyskládal výstroj, hlavu plnou myšlenek, jaké to večer bude, až nastoupím. Potom mě vzali na hotel, kde jsem do skříní pečlivě naskládal obsah obou tašek.

Jen jsem pak v kabině nenašel své jméno na nástěnce v sestavě.

Pospíchal jsem k manažerovi do kanceláře, na stole ale ležela letenka a on mi ji jen podal, ani nic neřekl.

Aha. OK, tak se holt dneska jen podívám na hokej, než se tady zorientuju. Stejně jsem si najednou přišel hrozně důležitý, jako součást týmu NHL!

„Jan, běž k Lombradimu, chce ti něco říct.“

Jasně! Po zápase jsem pospíchal k manažerovi do kanceláře, protože jsem čekal, že mi poví, co dál. Před ním na stole ale ležela letenka a on mi ji jen podal, ani nic neřekl. Mazal jsem zpátky. Dodnes nevím, proč mě tam brali. Asi jen zkoušeli, jak zareaguju. Tak jsem všechno zase pěkně sbalil, zavolal manželce, že druhý den jsem doma a vrátil jsem se.

Skutečný nástup do NHL jsem pak ale neměl úplně špatný. Ze svých prvních čtyř střel jsem dal čtyři branky a vytvořil tak rekord ligy. Neberte to.

Stačil mi na to talent, strašně dlouho jsem z něj dokázal žít. Žít z toho, že jsem se uměl postavit se na správné místo a dát gól. I na farmě v Americe jsem se díky tomu prosadil, ačkoliv tehdejší hokej byl plný velkých chlapů, kteří to řezali hlava nehlava. Já sice nevynikal fyzicky, ale do prvního týmu San Jose jsem se stejně vyloženě prostřílel.

K Sharks přešel náš trenér z farmy, Jim Wiley, a časem si mě vytáhl nahoru. Měl mě rád, věřil mi, pod ním jsem se cítil skvěle. Sotva jsem ukázal, že si dokážu poradit i na téhle úrovni, postavil mě s Ville Peltonenem a Darrenem Turcottem jako druhou lajnu.

Dodnes si pamatuju všechny své góly. Do nejmenšího detailu.

Premiéra na mě čekala v Bostonu, letěl jsem tam rovnou z Kansas City a spěchal, abych vůbec zápas stihl. V kabině jsem se uviděl napsaný ve čtvrtém útoku a první třetinu tak seděl na střídačce a čekal na povel. Dočkal jsem se jediného střídání. Ve druhé třetině jsme se ale dostali do přesilovky, Wiley se na mě podíval a řekl: „Jan, let’s go.“

Tak já šel. Dělat, co jsem uměl.

Vidím to jako dneska. Naši beci si vyměnili puk a pak ho přehráli dolů na Ville Peltonena, ten ho vrátil zase na beka, jehož střelu gólman vyrazil ke mně. „Švihni to tam,“ blesklo mi v hlavě. Mířil jsem k jedné tyčce, ale sjelo mi to a puk skončil u té druhé.

Ale v bráně.

Během zlomku vteřiny nejdřív nevíte, co se děje, než vám do obličeje zasvítí červené brankové světlo a vás pohltí nadšení. Vedle mě Ville zvedl ruce. Gól!

Klasickej čahák.

Od té chvíle jsem hrál už pořád. Další zápas jsme jeli do Winnipegu, proti tehdejším Jets ještě ve staré aréně. Nejdřív jsem si tam obbruslil beka a trefil se krásně bekhendem do víka, před mým druhým gólem pak získal Ville puk ve vlastní třetině na mantinelu a rychle mazal ven, aby mi to mohl dát na druhou stranu. Ještě se totiž hrálo s ofsajdem na červené čáře. Dostal jsem přihrávku a udělal to, co celé mládí pořád dokola. Naznačil jsem, stáhnul jsem si kotouč rychle do bekhendu a gólman už ho tam měl…

Následující utkání v Calgary jsme prohrávali 0:1 a já srovnával na 1:1, vyjeli jsme z rotace v rohu a Ville mi to předložil nádherně k druhé tyčce, zakončoval jsem do prázdné. Nechybělo moc, a spadla mi tam i pátá střela. Dostal jsem přihrávku přes osu a rychle jsem mířil do škvíry u tyčky, gólman se ale stihnul přesunout a špičkou brusle kotouč vyrazil.

Doma v San Jose k nám následně přijel Detroit. Lidström, Yzerman, Fjodorov, Larionov, Coffey… Drželi zrovna dlouhou vítěznou sérii, kdežto my už měli jasné, že nepostoupíme do play off.

Dali jsme jim 6:3 a já se zase trefil. S Villem jsme ujeli sami dva. Posunul mi puk ještě trochu dřív a čekal, že mu ho vrátím. Já ho radši plácnul do brány. Arénou houkala siréna z obřího žraloka, symbolu klubu.

Šanci bych určitě dostal. Jenže já se nedokázal pořádně připravit. Náročnější trénink mi nevoněl.

To máme pět gólů...

Další jsem dal v Coloradu Patricku Royovi. Ville zdrhnul sám na bránu, ale nedal a kotouč poskakoval na brankové čáře, Roy mimo postavení. Přijel Joe Sakic a chtěl puk odpálit, přeskočil mu hokejku, po něm stejně tak Adamu Footovi. Do toho jsem vletěl já a jen jsem do toho jednou rukou píchnul. I zbylé dva zásahy proti Anaheimu a Los Angeles byly náhoďáky.

Tak vypadala moje kariéra v NHL. Osm gólů. Celých osm gólů

Ale všechny je aspoň mám nahrané.

Po téhle sezoně jsem si totiž řekl, že by bylo fajn mít všechny branky schované na památku, abych je jednou mohl ukazovat dětem. Protože jsem čekal, že to tam budu sypat v tom samém tempu i dál, poprosil jsem našeho videotechnika, aby mi mé góly vystřihal, a sehnal jsem si na to filmovou pásku.

Devítihodinovou, kdyby náhodou. Tam by se vešlo branek snad tisíc.

No, je z toho nakonec pěkné zhruba devítiminutové video.

V klubu viděli, jak jsem to tam naházel, bylo jim jasné, že asi něco umím, šanci bych určitě dostal. Jenže já se na další sezonu nedokázal pořádně připravit. Do ideální hokejové postavy mi chybělo pár centimetrů, musel jsem to tedy dohnat fyzičkou. Mě však posilovna nebavila, náročnější trénink mi nevoněl. Já si chtěl pořád jen hrát jako v dětství. Dělal jsem jen nejnutnější věci a nešel přes bolest. Dneska mě to mrzí.

Sharks navíc převzal jiný trenér. Skončil jsem zase na farmě, kde jsem se sice udržel druhý mezi střelci celé AHL, ale v prvním týmu mi dali čuchnout jen na dva zápasy.

Všechno zlé je ovšem pro něco dobré, do Kentucky se tehdy za Ville Peltonenem přijel podívat Jarmo Kekäläinen, manažer IFK Helsinky. Budoval si na příští sezonu silné mužstvo, protože klub čekaly oslavy sta let od založení. Utkání, které viděl, mi zrovna vyšlo, dal jsem snad tři góly. Villeho se na mě ptal a hned mě odchytl, jestli od léta nechci do Finska. Slíbil jsem mu, že pokud nedostanu jednocestnou smlouvu v NHL, půjdu.

A šel jsem.

Stalo se to nejlepší, co mě mohlo potkat. Jak my byli nabití! Jere Karalahti, Christian a Jarkko Ruuttu, Olli Jokinen, Kimmo Timonen, Johan Davidsson, mladý Brian Rafalski… Prošli jsme ročník jakoby nic, v play off dali třikrát tři nula a bylo hotovo.

Trénoval nás Raimo Summanen, čistý psychopat. Hulákal na mě „ty komunistická pí…“

Helsinská jäähalli, ta stará hala se zvláštním kouzlem, je pro mě od těch časů něco jako ústecký zimák. A IFK zůstanou navždycky klubem mého srdce spolu s Ústím a Litvínovem. Zamiloval jsem si to tam. Najednou jsem zase někam patřil.

Přitom já na začátku kňoural, a zdaleka ne jen kvůli zmíněným potížím se zdravím.

Trénoval nás totiž Raimo Summanen, čistý psychopat. Hulákal na mě „ty komunistická pí…“, štvalo mě, jak mě urážel. Ale tím způsobem, že jsem se zařekl, že mu ukážu, co jsem to za komunistickou pí…
To jeho brutální metody mě katapultovaly dopředu. Pod ním se makalo jako nikdy, klidně nám dával i ráno před zápasem hodinový trénink rovnovážných situací.
„Ty vole, vždyť se večer hraje,“ říkal jsem finským spoluhráčům.
„No matter, who cares. To je fuk,“ odpovídali. Na dril byli zvyklí odmala. Tohle dát v Česku, tak to hráči buď nevydrží, nebo trenéra rovnou pošlou do prdele. I já zpočátku doma manželce vykládal, že to nezvládám, že tohle není pro mě. Ale jakmile si na to navyknete a podobnou dřinu přidáte k talentu, zjistíte, co všechno dokážete.

Časem jsem si uvědomil, že najednou můžu. Já všem ujel! Já měl natrénováno! Kondici jako hrom i sílu. Z těchto let jsem čerpal, ještě když jsem se později vrátil do Litvínova a dal tam za čtyřiadvacet zápasů šestadvacet gólů. Přišlo mi, že ostatní kolem mě jen stojí. Jako kdyby tam nebyli.

Domů jsem to ovšem vzal oklikou i přes Rusko, kam se mi dlouho nechtělo, ač jsem měl nabídky každý rok. Dávali mi prachy jako blázen, jenže my s Markétou Finsko, a zvlášť Helsinky, milovali, nechtělo se nám pryč. Dodnes tam máme byt.

Že Rusko přece jen vezmu jsem se rozhodl v pravou chvíli.

To myslím ironicky.

Podepsal jsem v Čerepovci, kam jsme během jedné bezesné noci s Dušanem Salfickým dorazili autem z Moskvy po silnicích plných děr. Vystoupili jsme před místní ocelárnou, nad ní obří hřib kouře, a já si uvědomil, do čeho jsem to vlezl. Hlavně ale druhý den začala výluka v NHL a do Evropy se postupně nahrnula spousta hráčů z Ameriky.

Mě dali do druhé lajny. Pak třetí. Čtvrté. Páté…

Měli jsme jich asi sedm a já postupně skončil až v té poslední. Rozhodl jsem se vydržet aspoň kvůli penězům. Jenže mi to neklapalo ani po výměně do Novosibirsku.

Já, největší lenoch, vždycky když tým odletěl na venkovní zápasy, jsem si v Rusku aspoň sám šel dát třeba patnáct kilometrů na ovále. Po obědě pak na kolo nebo do posilovny. Stát se mi tahle situace ve dvaceti, lehnul bych si na pokoj a koukal na ruskou televizi. Po rytmu, jaký jsem do sebe dostal ve Finsku, jsem ale dřel. Dodnes ostatně chodím ráno běhat, zjistil jsem, že mi to dělá radost. Nemusím vždycky nahodit rychlé tempo, stačí, že jsem hodinu na vzduchu a čerpám energii z přírody.

V hokeji si neustále někde budujete pozici. V mládí jsem odcházel z Litvínova do Ameriky jako nejlepší střelec ligy a myslel jsem si, že jsem někdo. Na kempu San Jose se nás ale najednou potkalo osmdesát.

Tehdy si řeknete: Mám tady zapotřebí jim dokazovat, že jsem lepší? Mám je porazit a vybojovat si místo, nebo se mám vrátit zpátky tam, kde už mě znají?

Kolikrát jsem uvažoval, že se na to můžu vykašlat. Proč mám zase jít někoho přesvědčovat?

Vždycky mi pomohla manželka a její elán.

Tam, kam jsem se dostal, bych se nedostal bez ní. Jsme spolu od mých sedmnácti a jejích čtrnácti, zvládli jsme i těžší období, pořád držíme pospolu a máme dva krásné kluky.

Kamkoliv za mnou Markéta přijela, tam si do měsíce našla školu. Vystudovala vysokou a dneska učí angličtinu. Začátky v Americe jsem ale musel zvládnout bez ní, protože ji nechtěli do země pustit, vízoví úředníci nevěřili účelu její cesty, půl roku jsme vyřizovali zvací dopisy. Jak já bez ní trpěl! Neuměl jsem řeč, nezvládal jsem si vyprat ani uvařit. Jediné, o co jsem si v restauraci řekl, bylo „chicken“, kuře. Když jsem se ho přejedl, jezdil jsem prstem po jídelním lístku a říkal „this.“ Jednou mi takhle přinesli fazole, po nichž jsem se pozvracel. Jediné jídlo, které nenávidím!

Ten den jsem skončil v McDonaldu.

Ale tyhle časy, to byla nejlepší životní škola.

Tu trenérskou, což je moje nová role v hokeji, jsem dostal od Ivana Hlinky.

Ivan byl úžasný v tom, jak nás dokázal naladit na jednu vlnu. Uměl nás chytit kolem ramen a dělat si s námi neskutečné prdelky, ale sotva zvýšil hlas, všichni jsme sklopili hlavy a jen jsme koukali. Hodil do latě Litvínov i reprezentaci a zrovna Nagano se vyhrálo hlavně díky němu. Pro nás, kteří jsme ho znali, to představovalo obrovské ocenění jeho práce, jakou odvedl pro český hokej. A taky odměnu za to, jaký byl člověk. Férový chlap, který všechno řekl na rovinu.

Vždyť dát dohromady partu s Růžou, Džegrem či Albym nebyla sranda. On to dokázal.

První, co radím svým dětem i svěřencům na hokeji: Drž hubu a poslouchej, nediskutuj.

Ostatně nemusím mluvit o jiných, i já byl jako mladý dubová palice, strašná držka. Měl jsem pocit, že všechno vím nejlíp. Ivan měl ale pochopení pro jakoukoliv povahu, uměl si mě srovnat.

Dneska je proto to první, co radím svým dětem i svěřencům na hokeji: Drž hubu a poslouchej, nediskutuj.

Svým dorostencům jsem dokonce nedávno při jedné příležitosti říkal, že na mě koukají jak na… no, použil jsem sprosté slovo. Jako by jim přišlo nereálné, že co po nich chci, funguje. Koho jiného by chtěli, aby jim radil? Strejdu Vomáčku, který viděl hokej jen z ulice?

Často si ty vnímavé z týmu beru stranou a vyprávím jim příběhy ze své kariéry. Co jsem v ní udělal špatně i co mi pomohlo. Slyšeli třeba, jak mě kdysi v Columbusu Dave King posadil, já zlostí třísknul hokejkou a od té doby jsem nehrál. Myslel jsem si tehdy, že jsem „Ten Čaloun.“ Jenže ono takových Čalounů tam bylo na moje místo padesát. Já byl ukřivděnej? Fajn, přijde někdo další.

Že jsem udělal i takovéhle drobné chyby, mě neposunulo ještě dál. Uškodil jsem si tím. I špatné věci se ale dějí, aby se člověk něco naučil. Když se ohlížím za svými hráčskými časy, říkám si, že někdy jsem měl jednat jinak, ale copak jsem to v té době mohl tušit?

Něco ovlivnit můžete, něco ne. O těch prvních případech se snažím s mladými u nás v klubu mluvit. Stejně to mám i se svými syny. Je sranda, že ten starší se hokejově vůbec nepotatil, je můj úplný opak. Zatímco já se motal jen kolem soupeřovy brány, on zabrání všemu! Umí hrát fyzicky, spíš chytil geny poctivosti po manželce. Zato mladší je po mně, má šikovné ruce a navíc mu jedou nohy, sotva skočí na led. Létá tam zpátky, je živý, agresivní. Pokud mě kluci budou poslouchat, můžou to někam dotáhnout. Nic jim ale nebudu umetat, musejí si všechno vybojovat sami, jinak nebudou připraveni na skutečný život.

Nepotřebuju si jako trenér něco dokazovat, vykřikovat, co všechno je za mnou. Ne. Mým cílem je ukázat dětem cestu, která vede aspoň tam, kde jsem byl já, třeba i dál. I u nás v Ústí jsou totiž hráči, kteří to někam můžou dotáhnout. Ohromně mě naplňuje, že moje rady můžou být na začátku jejich cesty.

První ročníky, které jsem začal trénovat, přišly na svět v letech 1997 a 98. O Naganu ti kluci neměli pořádně ani ponětí, natož, že tam hrál nějaký Čaloun. Ale já tam byl a rád jim o tom vyprávím.

Aby věděli, že hokej vždycky není jen o těch, kteří jsou vidět na první pohled.

Jana Mensatorová a archiv Jana Čalouna

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.