Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
„Máš ho za sebou! Nevidím!“
Jirka Holeček řval, že mu ve výhledu překáží protihráč, proto jsem ho začal hned odstrkávat. Jenže tenhle pařez se jen tak nedal, s tím byla jiná práce než s většinou ostatních, což jsem za všechny ty roky našich vzájemných zápasů věděl moc dobře.
Jarda Holík. Jeden z mála těch, kteří se nebáli.
Puk se zrovna nějak motal pod Jirkou, do něhož začal Jarda šít. Mlátil ho přes kotníky a dloubal mu hokejkou do břicha, když už ležel. Choval se dost drze.
„Jdi do hajzlu,“ pustil jsem se do něj. Určitě jsem volil i ostřejší slova.
On mi to však vrátil stejným způsobem, a přestože jsem ho odstrkával, nehnul se z místa. Rafli jsme se, načež mě tím, že se ke mně v takovou chvíli otočil zády, vytočil k nepříčetnosti. Úplně mnou pohrdal. To už jsem neunesl.
Dodnes si pamatuju, jak mi ve vteřině, kdy jsem zvedal hokejku nad hlavu, problesklo, že provádím špatnou věc.
Nedělej to. Nedělej to!
Pohyb už ale nešel zastavit. Na poslední chvíli jsem tak hůl nechal jen vlastní vahou klesnout dolů. Majznul jsem Holíka po makovici, ale udělat to vší silou, i přes tu helmu bych mu ji snad rozpůlil.
Průšvih byl na světě.
Svoje jsem si pak užil v kabině. Samozřejmě mě vyloučili do konce zápasu. V tu chvíli jsme ještě vedli 2:0, během dlouhé přesilovky však Jihlava postupně nastřílela tři góly a skóre otočila. Každý další rachot a řev domácích fandů v ochozech mě strašlivě zabolel.
Seděl jsem v šatně jako opařený a ještě když se kluci vrátili z ledu, ve mně pořád bublala zlost. Nikdo mi nic nevyčítal, já sám moc dobře věděl, co jsem provedl. Nechal jsem tým na holičkách.
Pak jsem ztuhnul. Ve dveřích se totiž objevil někdo, koho bych nečekal.
Ne, že by se snad přišel omluvit, Jarda Holík tam stál vysmátý, jako by se nic nestalo.
„Gustindo, tady máš ty brusle…“
Dobře, byli domluvení s Gustou Havlem, mým spoluhráčem, že si mají něco předat, ale suverénní výraz, s nímž napochodoval do prostorů našeho mužstva, mě zase rozpálil. Po tom, co se stalo na ledě, má tuhle drzost? Co tu sakra dělá? Přiskočil jsem k němu, chytil ho pod krkem a namontoval ho na futra. „Co blbneš?“ hlesnul, než začal modrat. Klika, že se mezi nás vrhli ostatní a rvali mě od něj pryč, protože bych ho snad býval vážně uškrtil.
Tahle situace zůstala dlouhé roky jen mezi námi, sekera přes hlavu se ale samozřejmě řešila veřejně. Psal se rok 1974 a socialistický sportovec, obránce TJ Sparta ČKD Praha a člen reprezentace si takové chování nesměl dovolit. A proti osobnosti armádního klubu!
Odsoudili mě jako psance a ještě jsem si o sobě přečetl zajímavé věci i od lidí mimo sportovní prostředí. Třeba herec Zdeněk Řehoř prohlásil do novin, že poprvé viděl pokus o zabití na ledě. Dostal jsem pěknou paletu a na svou dobu celkem i drastickou pokutu.
„Soudruhu, dopustil jste se…“ spustil tehdejší předseda svazu Andršt, než jsem ho přestal vnímat.
Nemělo cenu se bránit. Uznal jsem, že jsem to přehnal, že se jednalo o výpadek, jaký se neměl stát. Měl jsem si zlost nechat na později, klidně to Jardovi vytmavit až při odchodu do kabin.
Ale stalo se.
Jak se začátkem pětasedmdesátého roku po téměř dvou měsících blížil konec mého zatčení, kouknul jsem do rozpisu. Poprvé, co jsem směl zase hrát, měla do Prahy přijet jako soupeř… Ano, Jihlava.
„Ty, Luďku, já bych se na to nejradši vykašlal, ať není zase nějaký průšvih,“ říkal jsem trenérovi Bukačovi.
„Naopak,“ odvětil bez váhání, „nastoupíš a já tě budu střídat tak, abys hrál pořád na Holíka. A kde budeš moct, tam mu jí natankuj. Ukaž mu, co umíš.“
No, nemusel mě pobízet dvakrát.
Na ten zápas bylo narváno ještě víc než obvykle. Lidi se mohli podělat, sotva mě uviděli vcházet na led. Zato na Holíka pískali, že z toho bolely uši.
Bukač dodržel, co předeslal, a nevynechal jedinou možnost, kdy mě na Jardu mohl nasadit. Zase se jiskřilo, to když jsem ho jednou sejmul u mantinelu a on, jak se otáčel, mi hokejkou roztrhnul ret, že mě museli sešívat. Ještě se tím potom chlubil do televize.
My ale vyhráli a on mi pak nepodal ruku. To však byla v našem případě skoro tradice už z dřívějších časů. Střídali jsme se. Jednou jsem ji nepodal já jemu, příště zase on mně.
Měli jsme spolu rozbroje už z vojny, jako mladý jsem narukoval do Dukly. Při tréninku jsem tam Jardovi jednu pěkně natancoval a jak jsem ze souboje odjížděl, ucítil jsem pořádnou řachu přes záda.
„Bažante zasranej, běž do prdele…“
Zlomil o mě hokejku.
Odpověděl jsem mu, že to neměl dělat. Víc jsem si k němu jakožto mazákovi nedovolil, ale dodal jsem, že jestli budu ještě někdy v budoucnu hrát ligu, ať počítá, že si se mnou užije.
Docela jsem to odhadnul.
Netušil jsem, jestli se jako hokejista prosadím, po vojně jsem ale odešel do Gottwaldova a moje kariéra se přece jen rozvinula, především později ve Spartě. S Jardou jsme tak na sebe naráželi roky. On byl pro svůj tým důležitý, vytvářel rozruch, kdežto já byl ten, kdo se měl starat o pořádek před vlastní brankou. Nikdo jiný z našeho týmu nebyl schopný Jardu srovnat, proti mně se neprosadil tolik jako proti jiným, a Bukač to moc dobře věděl.
Setkání Holíka se Šímou tak představovalo zaručenou zábavu.
Třeba i pro spoluhráče z reprezentace. Vzpomínám, jak jsem jednou dorazil na sraz národního mužstva na poslední chvíli a u stolů po čtyřech zůstalo už jen jediné volné místo.
Vedle Jardy Holíka.
Podle mě to kluci udělali schválně a čekali, jak zareaguju. Jaképak cavyky, normálně jsem si přisednul. Mě nevadilo se s ním v civilu bavit jako s každým. Tak to má přece být. Na ledě se něco stane, něco se prožije, ale žádná zlost netrvá věčně. Jsou věci, které se dají odpustit, a tohle byla jedna z nich. Po exhibici na mých padesátinách jsme si dokonce i ty ruce podali. Handrkování bylo dost.
Jarda byl každopádně vynikající hráč, měl můj respekt za to, jak se nezdráhal kamkoliv strčit nos. Nebyl takový bruslař, vždycky někam dopajdal, ale měl pro strach uděláno. Vždyť za nároďák proti Rusákům si dovolil i na Ragulina, což byl ohromný chlap, vážil přes sto kilo. Jarda měl možná lehce nad osmdesát a stejně na něj vyskakoval jako tajtrlík. Ragulin ho pak smáznul jednou ranou, až se válel, ale on do toho šel příště znovu. Stejně hrál i v lize.
Já vždycky ctil fair play. Přesto, jak tvrdě jsem hrál, nikdy jsem se ani nepral. Zakládal jsem si na tom, ostatně si se mnou ani nikdo radši nechtěl nic začínat. Mně stačilo vědět, že přese mě hráč neprojede. A pokud projede, tak ať ho to aspoň bolí. Bylo mi jedno, kdo proti mně nastupuje, se všemi jsem byl v civilu kamarád, ovšem na ledě ostatní věděli, že si musejí dávat pozor. Neprováděl jsem ale nic sprostého, nesnášel jsem levárny.
Paradoxně, nakonec si mě spousta lidí pamatovala proto, že jsem někoho majznul hokejkou po hlavě…
„Tak co uděláme s tím pokřikem?“
Doktor Andršt se mě zcela vážně ptal, jestli bych před příštím zápasem nedojel k trestné lavici, nevzal mikrofon z hlasatelny a nepoprosil diváky, zda by mohli přestat skandovat jejich oblíbené přirovnání.
Blbec jeden. To byla taková kravina.
Zaprvé by mě stejně neposlechli, zadruhé bych se ztrapnil, že žebrám, a ještě bych proti svému přesvědčení někoho žádal, aby nedělal, co v jádru cítí. Lidem, kteří zaplatili své peníze a po práci se na nás přišli podívat a fandit nám, bych kecal do toho, co smějí a co ne.
Potíž byla v tom, že v ochozech bývalo i patnáct tisíc lidí, a jak spustili: „Šíma není člověk, Šíma je bůh,“ rozléhalo se to až bůhvíkam kolem haly. Jelikož náboženské projevy se v té době nenosily, straně se tohle nelíbilo. Proto si mě pozvali na ČSTV. Odmítl jsem ale kohokoliv k čemukoliv nabádat.
Navíc, já hrál hokej pro lidi. Pro mě byl jejich vděk největší odměnou.
„Šíma na led.“
„Šíma – krev.“
Měli toho víc.
Nebyl jsem hokejový virtuos, ale snažil jsem se lidem dát to nejlepší, co jsem uměl. Tak, aby se pobavili. Aby si ze zápasu vždycky odnesli nějaký zážitek, že se na ledě něco dělo, ať už jsme vyhráli, nebo ne. Abych je nezklamal.
Bavilo mě je napínat už před začátkem utkání. Chodíval jsem na led poslední v řadě a vychutnával si momenty, kdy fandové dávali najevo, jak se těší. Chvilku jsem třeba zůstal stát v tunelu, zatímco ostatní spoluhráči už kroužili po ledě, jen abych lidi nahlodal, že tentokrát třeba nenastoupím.
Ryk se stupňoval.
Co bych vám lhal, to víte, že mi to dělalo dobře. Hrál jsem s úžasnými hokejisty, s Holečkem, Havlem, Kochtou a dalšími, ale tyhle okamžiky jsem si ukrajoval pro sebe. Stál jsem tam a vychutnával si, jak vzduch nad hřištěm pulzuje tím rachotem.
Pak jsem vystoupil ze tmy.
Aplaus býval ohromný a mě nejvíc ze všeho hřálo, že jsou lidi šťastní. Že jim takhle dělám radost. Že se těší na hokej.
Zbožňoval jsem ty normální, běžné návštěvníky našich zápasů a oni to věděli. To od nich jsem měl největší odezvu. Začínalo to spoustou zaměstnanců Sportovní haly, uklízečkami, techniky... Mnozí jiní je přehlíželi, ale já je zdravil, zastavil se u nich, popovídal si. Zakládal jsem si na tom, že jsem jeden z nich a oni z toho bývali unešeni. Pak třeba i vyprávěli známým, že jeden z těch hokejistů je slušný, rozneslo se to o mně. Přece jen jsme jinak jako sportovci v tehdejší společnosti nepobírali takovou vážnost.
Tohle se ale týkalo jen sparťanských fanoušků. Na venkovních hřištích jsem dostával co proto, ještě se ani nezačalo hrát.
Protože jsem neměl s nikým smilování a hrál od podlahy, mi nic netolerovali. Představoval jsem pro ně úhlavního sportovního nepřítele, byli dokonce nadšeni, pokud jsem vyrobil nějaký kiks. O to víc jsem si hlídal, abych na ledě nepropadnul a mnohdy jsem tak venku hrál ještě tvrději než doma.
Nebývalo to pravidlem, spousta hráčů byla za největší hrdiny jen před svými fandy, ale venku jste o nich ani nevěděli. Takový Jožka Golonka hrál v Bratislavě jako nepolapitelný bourák, ale sotva přijeli do Prahy, žadonil, aby všechno proběhlo v poklidu. Vzpomínám, jak jednou zašel i k nám domů poklábosit. „Jaro, tak čo, dobré? Ako sa darí? A zajtra na ľade to bude dobré, čo?“
Tetelil jsem se z toho, jak se mě bál.
Podobná nemoc však postihovala i další dobré hráče. Například pardubická řada Martinec, Šťastný, Novák, to byli hokejisti světové extratřídy, ale když jsem si na ně v lize dával pozor, nemohli se prosadit. Přestože jsem nebyl tak rychlý jako oni, zavčasu jsem dokázal vystihnout jejich záměry a hlídal si je. Ještě jsem se k nim pak skoro ani nepřiblížil a oni už křičeli: „Pane rozhodčí, podívejte, co zase dělá…“
To byla sranda. Hřálo mě, že ze mě i takoví plejeři mají respekt. Co si já, vesnický hráč, mohl přát víc.
Už jako mladý kluk jsem pod tátovým vedením cvičil sílu. Udělal mi na zahradě hrazdu, kruhy i boxerský pytel a vedl mě k tomu, abych na sobě pracoval. Díky mé povaze mě to odjakživa bavilo, ostatně dodnes si zacvičím rád. Jen abych svalům připomněl, co se v nich kdysi skrývalo.
Zpětně už se nebojím říct, že jsem ve své době v lize neměl ohledně síly konkurenci. Cožpak o to, postavou tu byli i jiní úžasní hráči, třeba takový Venca Nedomanský, jenže jedna věc je sílu mít a druhá ji umět použít. Nestačí jen vypadat, aby se vás někdo bál.
Já sílu měl a taky jsem ji uměl používat.
Ve svých začátcích jsem si užíval, že jsem nad spoustou protihráčů fyzicky dominoval. Časem už jsem i věděl, kdo mi radši ani nevjede k mantinelu, kdo bude podělaný strachy. Moje převaha se stala samozřejmostí. A zrovna se zmíněným Nedomanským jsem jednou v přípravě nároďáku tak praštil, že si poležel v nemocnici s natrženou ledvinou.
Posiloval jsem i po hokejových trénincích, ať už cestou domů do Kralup na statku ve Zdibech, nebo jsem se stavoval za atlety na Letné. Doma jsem se pak naložil do vany s karlovarskou solí, zregeneroval a bylo dobře.
Kdyby se ty časy mohly opakovat, cvičil bych ještě víc. Byl bych ještě namakanější. U mě totiž bylo všechno o síle. Jakmile jsem ji v sobě cítil, jakmile jsem vnímal, že jsem v dobré kondici, neměl jsem problém s psychikou. Nebál jsem se a neváhal, jestli do něčeho můžu vletět.
Modřin bývala spousta, což o to, ale svaly toho snesou hodně. Máte-li pevný korzet, rány vás skoro vůbec nebolí. Vždyť já pořád padal i do střel, přestože jsem to neuměl zdaleka tak dobře jako Honza Suchý. Puků do nechráněného místa jsem i tak nakoupil mraky.
I proto mě měl Bukač rád. Ač byl tehdy ohromně přísný, málokdy měl něco na mě, můj styl se mu líbil. Sledoval kanadský hokej, který byl tehdy založený na tvrdosti, a mě proto utvrzoval v mém pojetí hry. Opakoval mi, ať řežu každého, že si alespoň zvyknou na směr, jakým se ubírá světový trend.
Přiznávám, byl jsem jeho oblíbenec. To ale neznamená, že by mi snad něco slevil. Vzpomínám, jak jsem jednou přišel na led o pět minut pozdě, protože mi před nosem spadly šraňky v Bubenči a dlouho trvalo, než projel vlak. Bukač stál kousek přede mnou, viděl mě, ale zatímco on to ještě stihl před závorami, já už ne.
„Ahoj, Luďku…“
Ani jsem se nestihl omluvit, když jsem za ostatními přispěchal na led. Byli už shromáždění v kruhu.
„Já vím, máš to za pět set.“
To tehdy byly nějaké peníze. Ale já neprotestoval, ač mě pokuta v prvním okamžiku štvala. Vyřešil to velice dobře, i díky takovým detailům pak nemusel nikde poslouchat, že Jardovi nadržuje a ostatní buzeruje.
Při hře na mě však spoléhal, toho jsem si považoval. Nechával mě na ledě třeba i víc střídání po sobě, což mě ohromně povzbuzovalo. Dával mi tak najevo, že důvěřuje v dostatek mých sil. Stávalo se, že jsem šel na led, pak jsem pokračoval rovnou s další pětkou, načež jsme byli vyloučeni.
„Jardo, zůstaň.“
Sotva jsme oslabení ubránili a já si třeba na chvíli odskočil na střídačku, hned šla zase na řadu naše lajna. Z pěti střídání jsem tak čtyři strávil ve hře. A to jsem ještě oproti mnohým hráčům s plynulým skluzem měl své bruslení založené spíš na dřině. Neslezl jsem ovšem z ledu a přišel si neporazitelný, že takovou zátěž vydržím. Tohle mě nabíjelo.
Tohle a vědomí, že se za mého pobytu na ledě před naší brankou nic nesemlelo.
Mrkněte na tu helmu. Vypadá hrozivě i po těch letech, že?
Dovezl jsem si ji z nějakého zájezdu z Kanady, ve stejné hrál jeden tamní hokejista. Kvůli mému stylu mi přibývala spousta šrámů v obličeji a třeba kvůli zraněné čelisti jsem nosíval i chránič na bradu. Proto mě tenhle kryt jen s otvory na oči zaujal. Zmínil jsem se známému, místnímu emigrantovi, a on mi všechno přes onoho hráče domluvil. Přivezl jsem si neznámou specialitu domů.
Protihráči mě už dřív poznávali podle černé pásky na přilbě, jednou jsem dokonce zaslechl, jak někdo ze střídačky pronesl: „Už je tu zase ten smrťák.“ Teď jsem vypadal ještě nebezpečněji.
Helma s celoobličejovým krytem byla co do bezpečnosti vynikající, dokonce se na oči daly dát i plexiskla, ale byla poměrně těžká, zřejmě proto se všeobecně neuchytila. Nebylo snadné se s tou vahou v neustálém předklonu tahat.
Když se pak ozval kamarád Ruda Šindelář, někdejší sparťanský útočník, který už tou dobou trénoval na Slovensku, že se mu jeden klíčový hráč po zranění bojí chodit do soubojů, navrhnul jsem, že mu svoji helmu věnuju. Dnes mě mrzí, že jsem si ji nenechal na památku, ale aspoň posloužila dobré věci.
Výjimečnou část výstroje jsem držel i v rukou.
Za sezonu jsem zlomil strašnou spoustu hokejek, proto mě jednou napadlo, jestli by nešly zesílit. Dělávali nám je na zakázku v Horažďovicích, každý z nás tam měl svůj úhel zahnutí čepele, tak jsem do fabriky zajel, jestli by šlo přidat na tloušťce rukojeti. Vyšli mi vstříc. Dostával jsem pak hokejky o nějaký půlcentimetr širší, což se na první pohled nezdá moc, ale věřte mi, sotva jste ji vzali do rukou, poznali jste rozdíl. Byl to vážně kůl. Jak je kluci viděli ve stojanu připravené na utkání, vždycky se mým holím smáli. Pobavil mě i jeden otec, který se za mnou zastavil, že by rád hokejku pro syna. Vyhověl jsem mu. Když za mnou však zašel příště, sice děkoval, ale říkal, že malý ji ani neuzvedne.
Měl jsem holt páru.
Asi za to mohlo i syrové maso, které jsem pravidelně jedl.
Nešlo o žádnou frajeřinu, ale čistě potřebný přísun živin. Zeptal jsem se totiž známého lékaře, co bych měl jíst, jestliže tolik cvičím, aby to moje tělo dokázalo správně vstřebat a všechno vydrželo. Neustálým trénováním vydalo spoustu energie, tak abych ji doplňoval a ještě získával hmotu na svaly. Bílkoviny a vitamíny.
Prý kdyby mi to nevadilo, ať si dávám syrové hovězí.
Proč ne?
Na rohu na Letné je dodnes řeznictví, kde dělal jeden velmi dobrý kamarád a ten mi každé ráno nechával plátek krásného čistého masa. Cestou na trénink jsem se tam stavil, přibral i kousek chleba a ještě než jsme šli na led, jsem obojí spořádal. Zvyknul jsem si natolik, že jsem bez téhle svačinky nemohl být. Dokonce jsem si syrové maso poroučel i na hotelích, kam jsme se Spartou přijeli na venkovní zápasy. Občas na mě koukali, jestli jsem se nezbláznil.
Jen si vybavuju, že jsem jednou dostal kus tak tuhý, že jsem spolu s ním rozkrojil i talíř.
Komunisti mi nikdy vyloženě nevadili, přestože se na mně podepsali. Myslím, že proto, jaký jsem byl, mě zrovna netlačili do reprezentace. Tam mě zavolali, jen když bylo potřeba na nějaké utkání, kde se očekávala tvrdá hra soupeře. Absolvoval jsem řadu soustředění, ale před velkými turnaji mě vždycky poslali domů.
Pak mě ani nepustili do NHL.
Jezdívali jsme na různé mezinárodní turnaje, kde se mi dařívalo, takže si mě všimli představitelé zámořských klubů. Dva nebo tři pak o mě vyloženě stály. Podle tehdejších regulí však musely nejdřív poslat žádost přes ČSTV, odkud se ke mně nabídky původně ani nedostaly.
Až když se mě jeden známý ptal, jak to je s tou mojí NHL, začal jsem se pídit.
„Jo, soudruhu, něco tady bylo…“
Sportovně jsem si věřil. Věděl jsem, že z Evropy odešlo do Ameriky hrát jen pár lidí, a to ještě vesměs útočníků, málo obránců, u nichž se nejvíc cenila právě tvrdost. Asi tedy věděli, proč si vybrali zrovna mě. Nebál jsem se nikoho, snášel jsem ostrou hru, proto jsem přesvědčený, že bych i v NHL se svým stylem uspěl.
Jenže nikdy jsem se ani nepřiblížil tomu, abych to skutečně zkusil.
Abych mohl odejít, musel bych totiž zaplatit nějakých padesát tisíc korun, tehdy ohromné peníze, jednomu člověku z ČSTV. Šlo prý o daň za to, že naše republika podpoří kapitalistický hokej.
Docela kapitalistická daň, nemyslíte?
Spoluhráč Miki, tedy Pavel, Volek mi jednou v kabině říká: „Ty vole, nebuď blbej. Tak mu ty prachy dej. Venku vyděláš ikskrát tolik, co do toho vrazíš.“ Jenže já byl vychovaný tak, že jsem s tímhle nemohl souhlasit. Nikdo z těch papalášů, z těch zloduchů, mě přece hokej hrát neučil. Teď po mně budou chtít takové peníze? Ani náhodou.
Himl, předseda ČSTV, na ten popud prohlásil, že dokud bude sedět na svém křesle, Šíma se nikam nehne. Šlápl jsem si na štěstí.
Ale nelituju. Když si vezmu, že jsem tou dobou už ani nemusel hrát hokej, ba co víc, ani být mezi živými…
No ano, ještě v Gottwaldově jsem skončil hodně špatně po nehodě na motorce.
Mířil jsem přes most za manželkou do porodnice a naproti mně trolejbus. Za ním schované auto, embéčko tisícovka, se chystalo předjíždět. Ten pitomec, místo aby se hezky pomalinku podíval, jestli proti němu něco nejede, se do toho hned pustil. Jak jsme od sebe byli kousek, uvědomil jsem si, že to je konečná. Nebylo kam uhnout, na motorce nejde zatočit jako volantem. Ještě si naprosto zřetelně vybavuju, že jsem sám pro sebe zvolal: „To je vražda!“
Rána.
Probudil jsem se až po pár dnech v nemocnici. Prý když mě nakládali do sanitky a stáhli mi helmu, pronesl jsem: „Hlava ne, nohy!“ Ale o tom vůbec nevím, nebyl jsem při smyslech.
Manželce nejdřív ani neříkali, kde jsem se zdržel, aby snad nepotratila. Jelikož jsme ale brzy nato hráli první ligový zápas a na zimáku hlásili, co se mi stalo, museli jí oznámit, že se za ní nedojdu jen tak podívat. Rozneslo se to. Nejdřív však musela dostat uklidňující injekci, moje diagnóza totiž byla vcelku bohatá – tříštivá zlomenina bérce, tříštivá otevřená zlomenina stehenní kosti, všechna žebra zlámaná, těžký otřes mozku, pošramocené klouby a bůhvíco ještě.
Přesto sotva jsem se probral, prohlásil jsem, že za rok budu stát znova na bruslích.
Doktoři si klepali na čelo, vždyť jsem byl strašně rozhadrovaný, a to mi ještě nohu museli znova lámat, srůstala křivě, původně mi ji špatně sdrátovali. Dovezli mě tedy na operační sál a aniž bych věděl, co bude následovat, položili mě na lůžko, nad nímž byla hrazda.
„Chyť se, bude to trochu bolet,“ řekli mi.
„Ty vole, na bolest jsem zvyklej,“ pomyslel jsem si. Ale chytil jsem se a než jsem si uvědomil, co se děje, uslyšel jsem křupnutí.
Jau! Ty vole, ty vole… Jau!
Jsem přesvědčený, že mi pomohla moje fyzická kondice i jasný cíl, proč se uzdravit, k němuž jsem se upnul. Vždyť já začal zase cvičit už v nemocnici, ještě přímo na posteli. S hrazdou, s činkami jednoručkami, nebo pomocí leteckých gum, které mi sehnali v ZPS. Uvázal jsem si je na nohu od sousedovy postele a natahoval je. Využíval jsem všechno, co bylo k dispozici.
A ještě na konci téže sezony jsem hrál.
Jezdili jste někdy na koni po Václaváku?
Já ano.
Celé to má svoji historii…
Táta byl myslivec, hajný. Přírodu ochraňoval a měl ji rád, což na mě přirozeně přenesl. Už jako kluk jsem tak dostal třeba ochočenou kavku nebo jestřába a chtěl jsem pokračovat v tátově povolání. Mít svoji lokalitu a tu chránit.
Místo toho jsem pár let chránil Jirku Holečka, hokej můj dětský sen na čas odsunul.
Počátkem časů ve Spartě, než jsme dostali byt, jsem ovšem bydlel v Kralupech a seznámil se s lidmi, kteří měli ve Zdibech koně. Byli parkuroví a potřebovali denně jezdit, tak jsem se tam po tréninku stavoval a zajížděl je. Pomáhalo to jim i ze zdravotního hlediska mně, jízda v sedle bez třmenů zpevňuje tělo a rovná páteř.
Ve stájích jsem i kydal hnůj, jímž ať chcete, nebo ne, zkrátka načichnete. Kluci v kabině se pak ptali, čím to smrdím, takže jsem se často o své zálibě zmiňoval. A dodnes všude tvrdím, že koňský hnůj nesmrdí, ale voní. Obsahuje totiž silné procento čpavku, který roztahuje dýchací cesty.
Gusta Havel, bez něhož se v týmu neobešla žádná legrace, byl samozřejmě první, kdo pronesl: „Frajere, ty tady máš pořád kecy o koních, ale abys nás jednou vzal si zajezdit, to ne.“
„Ale já vás vezmu, Gustíku,“ odpověděl jsem.
A tak Gusta a Petr Kašťák jednou vyrazili se mnou a projeli jsme se po okolních loukách. Sice pomalu, ale pro ně to byl i tak velký zážitek.
Protože se pak mohli vytahovat před ostatními.
Gusta však neměl dost. Přišel s dalším nápadem.
„Jezdit na koni po poli, to umí kde kdo, ale chtěl bych tě, frajere, vidět, jestli bys projel Václavák.“
„Proč bych nemohl?“
„O tisícovku, že to neuděláš.“
„Beru.“
Takovou sázku jsem si nemohl nechat ujít. Půjčení koně i přepravního kamionu jsem si vyjednal snadno, složitější bylo, když mi došlo, jestli vůbec na koni do centra Prahy, mezi tu spoustu lidí můžu. Vyrazil jsem za svým kamarádem policistou, který následně pátral v paragrafech a objevil zajímavou věc. Od doby Karla IV. se prý ohledně jízdy na oři nic nezměnilo.
Mohl jsem sedlat.
Pamatuju si, že ten den bylo krásně. Blížil se podzim, lidi korzovali po chodnících a do toho já najednou začal vykládat koně z auta. Kolemjdoucí zastavovali a ptali se, jestli jsme od filmu.
Ne, my jsme hokejisti.
Hodil jsem na sebe rajtky, přes hlavu přetáhl svůj dres se šestnáctkou a vyjel jsem. Z Opletalovy ulice na Můstek, pak nahoru kolem Václava a zase zpátky. Na náměstí už stál domluvený policajt, který zastavil dopravu a já vedl koně pomalu, protože na Václaváku tehdy byly čedičové kostky, po nichž to okovanému koni klouzalo, začínal být i nervózní.
Prokristapána, teď do toho přijede tramvaj, on mě shodí a bude ostuda, pomyslel jsem si. Naštěstí se tak nestalo. Kolečko jsem objel celé, tramvaje zvonily, lidi tleskali a nakonec z toho byla i docela slušná pozvánka na blížící se start ligy. Pamatuju si, že jsme měli hrát s Plzní.
Co chystáme, jsme oznámili i trenéru Bukačovi, jemuž celá akce přišla jako volovina, ale schválil nám ji. Pak jsem se od kluků dozvěděl, že ho viděli stát schovaného za stromem. Taky ho zajímalo, jestli sázku splním.
Splnil.
Jen z vyhrané tisícovky jsem nic neměl, protože jsem z ní obratem zaplatil stěhovací vůz, naftu i řidiče. Ale o peníze tady nešlo, spíš jsem u spoluhráčů stoupnul. Jen mě mrzí, že ač mě celou dobu natáčelo několik kamer, nikdy jsem neviděl žádný záznam. Dokonce jsem ho hledal přes známého na Barrandově, ale nedopadlo to.
Mám ten den alespoň uchovaný v paměti jako neopakovatelný zážitek. Nejlepší výhled je přece z koňského hřbetu.
K myslivosti jsem se přece jen dostal. Nehlídal jsem sice svůj revír, ale aspoň jsem na pozvání hostoval na lovech. Často jsem jezdil do jižních Čech, k rodičům za Tábor nebo na Kolínsko. Hodně jsem si zastřílel. Kachny, bažanty, prasata i škodnou, třeba lišky. Pořídil jsem si zbraň i speciální povolení k ní, nádhernou bajkalku dvanáctku, hroznej kanón. Laufy chrom-nikl, kdo se přes ně podíval do sluníčka, tomu vypálily oči.
Bavilo mě to, než jsem si uvědomil, že už na zvěř nedokážu vystřelit.
Přesně tak mi to říkával táta. Že přijdou roky, kdy si připustíte, že už to nezvládnete. Pamatuju si, jak se mi jednou nepovedla rána z kulovnice a ustřelil jsem srnci kus holeně. Nedohledali jsme ho, jen jsme s kolegou nadlesním zjistili, že barví, což v myslivecké mluvě znamená, že mu teče krev a nechává stopy.
Vadilo mi, že se kvůli mně trápí, přestože rána šla do svalu, který se brzy zatáhne. Bylo mi ho líto.
Další rok se v té vesnici vyprávělo, jak jeden myslivec střelil srnce bez nohy. Popravil ho za mě. Tehdy jsem si řekl, že víckrát už tohle nedokážu. Zbraň dostal syn, z něhož se stal taky lesák.
Po hokejové kariéře jsem se neštítil pracovat rukama, hlavně jsme se ale odstěhovali na venkov. Ještě když jsem hrával, pořídili jsme si chalupu u Žatce, tehdy vcelku ruinu. Postupně jsme si z ní udělali náš domov a dneska už tam bydlíme pětatřicet let. Já, manželka a kocour. Když jsem střílel kočky jako škodnou za vesnicí, nenapadlo by mě, že se jednou budeme starat o Tomíka, jehož milujeme nadevše. Míval jsem na přehradě motorovou loď, vždycky na ni vyskočil a hned si stoupnul na předek jako kapitán. Jak jsme pluli, vlály mu uši.
Tady, stranou všeho, se máme krásně. Sousedi vědí, že jsem hrával hokej, někteří mě i pamatovali na ledě, ale už dávno si zvykli, že jsem obyčejný chlap jako oni.
Cením si toho, že jsem s hraním skončil sám, odnikud mě nevyhazovali. I ze Sparty jsem odešel na vlastní popud, protože jsem cítil, že už nejsem tolik potřebný. Dlouhá léta jsem si užil tu spoustu krásných okamžiků, úžasnou náklonnost fandů, ale uměl jsem si říct, kdy to stačilo.
Táta mi celé roky dělával knihy výstřižků a fotek, říkal jim kroniky, občas v nich zalistuju a uvědomím si, jak krásné časy to bývaly. Nestýská se mi. Ať si to, co já, zažijou i další mladí. Nikdy jsem nikomu nic nezáviděl a vím, že ty časy se už nevrátí.
Když zavřu oči, stejně pořád slyším plné tribuny skandovat moje jméno.
Byl jsem pro ně bůh. To mi nikdo nevezme.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází